Zhruba 400 milionů muslimů žije v současnosti v nearabských státech s muslimskou většinou – mimo jiné v Turecku, Indonésii, Bangladéši, Senegalu, Mali a Albánii –, kde proběhly relativně svobodné volby do nejvyšších politických úřadů. Tyto státy možná ještě úplnými demokraciemi nejsou, ale vzhledem ke konání voleb, v nichž si kandidáti konkurují, splnily nezbytnou podmínku pro to, aby se demokraciemi staly.

Avšak od chvíle, kdy Libanon před třiceti lety rozpoltily občanská válka a násilí, zjitřované vojenskými vpády OOP, Izraele, Sýrie, Francie a USA, ani jediný muslim nežije v arabském státě s konkurenčními volbami. Právě proto je tolik potřeba, aby se svět hluboce zamyslel nad současnými nadějemi na demokracii v Palestině a sousedních státech.

Moderní demokracie sdílí přinejmenším sedm společných předpokladů:

· fungující stát;

· monopol na uplatňování legitimní síly;

· hranice, jimž se dostává jasného národního i mezinárodního uznání;

· shodu na tom, kdo jsou občané státu;

· vládu, která stát spravuje ze sídla na národním území;

· volenou vládu, která se zodpovídá svým občanům;

· rozumně ujednocený právní systém.

Je zřejmé, že v dobách, kdy OOP sídlila v Jordánsku, Libanonu či Tunisku a neexistovala ještě palestinská samospráva, Palestina nesplňovala ani jeden z těchto sedmi předpokladů. Ba, zčásti kvůli jednání či nejednání samotného Jásira Arafata, Palestina v okamžiku jeho smrti stále nesplňovala ani jeden.

Tak například, třebaže státotvornou schopnost Palestiny zničil Izrael, a to zejména po druhé intifádě, Arafat celou věc ztěžoval neustálým obcházením a oslabováním potenciálních mechanismů odpovědnosti, jako je Palestinská zákonodárná rada. Vůbec nic neudělal se čtyřmi odlišnými a neslučitelnými právními systémy, jež Palestina zdědila.

Arafat navíc přispěl k neexistenci legitimního monopolu síly, neboť přehlížel zpola nezávislé ozbrojené činy jak své vlastní milice s jádrem ve Fatahu, tak Brigád mučedníků od al-Aksá, o ozbrojených milicích dalších skupin ani nemluvě.

Představme si ale to, co před pouhými několika měsíci bylo nepředstavitelné: svět, kde současné polevování konfliktu vydrží a diskuse mezi Izraelem a Palestinou vyústí v oboustranně přijatelné uznání svrchovanosti obou států. Jistěže, možné to bude, jedině pokud Spojené státy vyvinou na Izrael větší tlak než dosud, aby dal Palestině životaschopné hranice. Jak by takový svět ovlivnil vyhlídky na mír a demokracii na Středním východě?

Palestinský prezident Mahmúd Abbás zoufale chce vybudovat fungující stát. Díky zastavení izraelských vpádů a rozsáhlé mezinárodní pomoci ze strany Evropské unie, USA, Japonska a některých zemí Arabské ligy by k tomuto cíli mohl hodnověrně vykročit.

Po zajištění výkonného státu a pro všechny přístupného a fungujícího volebního systému by Abbás mohl odzbrojit své milice vycházející z Fatahu. Hamas by v mírových podmínkách a s vyhlídkami na úspěch v červencových parlamentních volbách, jichž se dle svých slov zúčastní, měl významné pobídky, aby se transformoval z ozbrojeného hnutí mimo systém v politickou stranu odhodlanou soupeřit o moc ve volbách. Kdyby Abbás odzbrojil všechny zbývající milice, mohl by si nárokovat to, co Max Weber nazval nezbytnou složkou každého státu, totiž „monopol na uplatňování legitimní síly“.

Palestina má více rysů životaschopné občanské společnosti než prakticky jakákoli jiná země v arabském světě, včetně činorodého hnutí za lidská práva, jež se sice zpočátku zaměřovalo pouze na izraelské přečiny, ale čím dál víc kritizuje i pochybení samotné palestinské samosprávy. Palestina má také silné ženské hnutí (Palestina byla první arabskou zemí, která ženám přiznala volební právo, a to v roce 1946).

Konečně a paradoxně, vzhledem k tomu, že mnoho Palestinců pracovalo a pracuje v Izraeli, strávilo nějaký čas v izraelských věznicích, hovoří a čte hebrejsky a pravidelně vstřebává izraelská média a izraelské politické šarvátky, Palestina má ve srovnání se ostatními arabskými zeměmi nejvíc mladých občanů, kteří na vlastní kůži poznali život v demokracii. Demokracie v nezávislém palestinském státě je tedy možná.

V Libanonu se od doby, kdy v roce 1990 skončila občanská válka, pravidelně konají volby. Avšak země bez suverenity či kontroly nad domácí politikou nemá stát schopný demokratického fungování.

Sýrie, posílena 14 tisíci vojáků rozmístěných v Libanonu, prosadila svého kandidáta na libanonského prezidenta a i jinak se vměšuje do libanonské politiky. Libanon tudíž nelze považovat za zemi s konkurenčními volbami.

Při dosažení spravedlivého a stabilního izraelsko-palestinského míru by snad bylo možné přinutit Sýrii nejen ke stažení svých jednotek, ale též k potlačení vměšování se do libanonské politiky. Libanon by se mohl vrátit na demokratickou trajektorii a Hizballáh by se v nově svrchovaném Libanonu mohl v rámci strategie přežití přiklonit k demokratické, nikoliv vojenské politice, zejména pokud by mezinárodní mírové síly získaly konsenzuální souhlas s demilitarizací Golanských výšin.

Dosud pouhé dva arabské státy uznaly Izrael, a to Egypt v roce 1978 a Jordánsko v roce 1994. Jednalo se ovšem o asymetrický mír. Obě země uznaly existenci Izraele, avšak Izrael neuznal Palestinu a izraelská výstavba osad na okupovaných územích pokračovala. V Jordánsku a v Egyptě protesty proti takovému asymetrickému míru vedly k sílící společenské rozštěpenosti a k procesům vnitřní deliberalizace pod taktovkou režimu.

Symetrický mír mezi Izraelem a Palestinou by naopak vyprovokoval mnohem méně islámského odporu. Dohoda na symetrickém míru by také mohla přispět k nové dynamice v Jordánsku a Egyptě, obzvlášť k opětovné liberalizaci společnosti.

Palestině a jejím nejbližším sousedům se naskýtá nejlepší příležitost za posledních třicet let, aby vytvořili demokratické státy. Mohou to dokázat, pokud se chopí dnešní šance a pokud mezinárodní společenství vystupňuje svou podporu ukončení arabsko-izraelského konfliktu.