Friday, November 28, 2014
2

Arabské jaro národů?

JERUZALÉM – Na vývoji událostí po vypuknutí arabského jara na Blízkém východě jsou nápadné dvě věci – jedna, která se stala, a jedna, která se nestala. Stalo se to, že poprvé v moderních arabských dějinách byli autoritářští vládci a jejich režimy svrženi nebo vážně ohroženi nikoliv vojenskými převraty jako v minulosti, nýbrž lidovými demonstracemi.

To, co se nestalo, je však možná stejně důležité jako to, co se stalo. Zatímco diktátorům spojeným s vojenskými juntami se masy postavily přes noc, do konzervativních monarchií v regionu arabské jaro nikdy nedorazilo. Dynastičtí vládci v Maroku, Jordánsku, Saúdské Arábii a státech Perského zálivu (s výjimkou Bahrajnu) zůstávají více či méně pevně v sedle, třebaže přinejmenším saúdskoarabský režim je v mnoha ohledech mnohem tyranštější, než byly bývalé režimy v Egyptě a Tunisku.

K udržení autokracie samozřejmě napomáhá ropa, avšak v Maroku a Jordánsku tento faktor nehraje roli. Zdá se, že tyto monarchie se těší jisté formě tradiční autority, jakou sekulární nacionalističtí vládci v regionu nikdy neměli. Být potomkem proroka Mohameda jako v Maroku a Jordánsku nebo působit jako opatrovník svatých míst Mekka a Medina jako v Saúdské Arábii propůjčuje vládcům těchto zemí legitimitu, která je přímo spojená s islámem.

Jediným monarchistickým režimem, který během arabského jara čelil vážné hrozbě, byl sunnitský vládnoucí rod v převážně šíitském Bahrajnu, kde tento sektářský rozkol zřejmě představoval klíčovou ingredienci povstání – které bylo později i díky saúdské vojenské pomoci brutálně potlačeno.

Navzdory veškerému úspěchu, jehož ztělesněním se staly protesty na náměstí Tahrír v Káhiře, je sesazení diktatury – drama trvající několik málo týdnů – jedna věc, zatímco přechod na fungující a konsolidovanou demokracii je něco úplně jiného. Jedná se o zdlouhavý proces a jeho úspěch – příkladem budiž demokratický přechod postkomunistických zemí ve východní Evropě – závisí na klíčových předpokladech.

Tam kde potřebné podmínky existují – například živá a autonomní občanská společnost jako v Polsku nebo silná předautoritářská tradice pluralismu, zastupitelského principu a tolerance jako v České republice –, tam přechod probíhá relativně hladce. V zemích, které tyto podmínky nemají nebo jsou slabé, jako například Rusko nebo Ukrajina, je výsledek mnohem problematičtější.

Jednoduše řečeno nelze zemím, jako je Egypt, připisovat růžové vyhlídky ani na základě rozjařených záběrů na CNN nebo al-Džazíře, ani na základě faktu, že masy mladých, vzdělaných a anglicky mluvících mužů a žen jsou dnes vzájemně propojené přes Facebook a Twitter. Velká většina Egypťanů na náměstí Tahrír nebyla a mnozí z nich postrádají nejen přístup k internetovým sociálním sítím, ale i k elektřině a bezpečné pitné vodě. Demokracie a svoboda projevu nefigurují na čelním místě jejich priorit.

Egyptská mlčící většina se rovněž identifikuje s autenticitou reprezentovanou různými islámskými skupinami, zatímco principy demokracie a občanských práv jí připadají jako importované západní abstrakce. Ohromující vítězství Muslimského bratrstva a strany al-Núr v Egyptě – a také strany Ennahda v Tunisku – by proto nemělo nikoho překvapovat. Podobný scénář by mohl nastat v Sýrii, pokud a až padne tamní prezident Bašár Asad, zatímco postkaddáfíovská Libye a postsálihovský Jemen ukazují, jak obtížné je pro tyto země vybudovat soudržný demokratický režim.

Podíváme-li se realisticky na vyhlídky Egypta, neměli bychom vylučovat možnost, že dvě nejmocnější síly v zemi – armáda a Muslimské bratrstvo – nakonec najdou způsob, jak se rozdělit o moc. Bratrstvo pohlíží na demokracii ryze majoritářským, nikoliv liberálním způsobem: podle jeho mluvčích umožňuje vítězství ve volbách vítězi vládnout podle jeho názorů. Práva menšin, institucionální pojistky vládní moci, lidská práva – tedy liberální aspekty demokracie – v tomto pojetí zcela chybějí.

Do popředí se může dostat také další, ještě zásadnější dimenze současných a budoucích změn v regionu. Většinu mezinárodních hranic na Blízkém východě a v severní Africe zakreslily imperiální mocnosti – Velká Británie, Francie a Itálie – buďto po první světové válce a rozpadu Osmanské říše (Sykesova-Picotova dohoda), nebo jako v případě Libye a Súdánu ještě dříve. V žádném případě však tyto hranice neodpovídají vůli místního lidu ani etnickým či historickým hranicím.

Jinými slovy nebyla žádná z těchto zemí s výjimkou Egypta nikdy v minulosti ohraničenou politickou entitou. A jejich vládci měli až donedávna společný zájem udržet Pandořinu skříňku hranic neprodyšně uzavřenou.

To se změnilo a my jsme dnes svědky, jak jsou hranice stanovené velkými impérii zpochybňovány. Vznik de facto autonomního kurdského regionu na severu Iráku znamenal konec centralizovaného, Araby ovládaného státu Saddáma Husajna. A po získání nezávislosti Jižního Súdánu může v Araby ovládaném Súdánu nastat nové štěpení, přičemž jako další by se mohl odtrhnout Dárfúr.

Přechodné autority v Libyi zase zjišťují, že je extrémně obtížné vytvořit soudržnou politickou strukturu, jež dokáže sjednotit dvě velmi odlišné provincie Kyrenaika a Tripolitania, které držela pohromadě jen brutalita Kaddáfího režimu. Z Benghází se už ozývá volání po autonomii, ne-li po úplné nezávislosti.

Ani jednota Jemenu zdaleka není jistá. Rozkoly mezi jihem a severem země, které až do nástupu Sálihovy diktatury bývaly dvěma různými státy – s naprosto odlišnými dějinami –, znovu vyplouvají na povrch.

Také v postasadovské Sýrii by etnická a náboženská štěpení mezi sunnity, alavity, drúzy, křesťany a Kurdy mohla ohrozit jednotu země. Asad může mít svým brutálním způsobem pravdu v názoru, že zemi drží pohromadě pouze jeho železná pěst. A vývoj v Sýrii bude mít bezpochyby dopad i na sousední Libanon.

Konec komunistických autokracií v Sovětském svazu, Jugoslávii, ba i v Československu přinesl dramatickou vlnu vyhlašování nových států. Stejně tak by nikoho nemělo překvapit, pokud demokratizace v arabském světě, jakkoliv může být obtížná, přinese vlnu překreslování hranic. Jak násilné či pokojné toto překreslování bude, to teprve uvidíme.

Z angličiny přeložil Jiří Kobělka.

  • Contact us to secure rights

     

  • Hide Comments Hide Comments Read Comments (2)

    Please login or register to post a comment

    1. CommentedMichael Griffin

      The observation about the monarchies begs an interesting question: If the former royal families of the Arab Spring countries were to return, would they enjoy sufficient legitimacy to return to their thrones?

    2. CommentedHamid Rizvi

      I would not be too hasty about the desire for any sort of spring in the Monarchies not yet at least. There is too much unfinished business in the already sprung nations. While, Egypt may continue its crooked path to some sort of demogoguery the situation in Libya is far from settled. To this day, most of Libya is still under the control of the Young gun toting militia and self styled macho men vigilantes. It is going to take a herculean effort to get the guns out of their hands and help them safely rid of the unspent adranaline.

      Then, there follows a debate for now all these countries as to the "style" or strain of democracy they would wish to implement. These are all Islamic countries with a reasonable supply of hardliners and hard core Islamists. Last, I checked Islam has some compatibity issues with "Pure" democracy. We are not even talking of civil society, or vibrant institutions. I am speaking plainly of the fact that Islam and democracy cannot exist. There is no concept of seperation of religion and state in Islam. Religion defines the State. Even if these folks manage to bring about a George Bush type democracy the eternal battle of religion with state will prevail for eternity.

      In other words the World has a lot of failed states to look forward to.

    Featured