Wednesday, September 24, 2014
0

Epocha soudců

Alexander Hamilton, proslulý autor mnoha Listů federalistů , které vyložily důvody pro přijetí Ústavy USA, nikterak nepochyboval o relativitě závažnosti tří mocenských pilířů státu. Ve Federalistovi č. 78 píse, že výkonná moc třímá ,,meč``, tedy nástroj legitimního násilí. Zákonodárná moc ovládá ,,měsec`` a dále předepisuje veskerá pravidla. Soudnictví ovsem ,,mečem ani měscem nevládne``, nemá ,,sílu ani vůli, ale pouze úsudek``, a tudíž je ,,ze vsech tří složek moci neporovnatelně nejslabsí``.

Hamilton dále zdůvodnil potřebu nezávislosti soudců, která posiluje jejich postavení, a jeho argumenty jsou nenapadnutelné. V dalsích ohledech už ale pozorovatel současné politiky stěží najde obrázek vykreslený velkým americkým ústavním teoretikem.

Pro amerického prezidenta je jmenování soudců Nejvyssího soudu velmi závažnou věcí, protože tento soudní dvůr drží pravomoc určovat v důležitých ohledech směr událostí, například v záležitostech rasové rovnoprávnosti. V Německu často mensina, která utrpí porážku v parlamentu, předkládá Ústavnímu soudu ožehavé politické problémy.

V Itálii a ve Spanělsku se zdá, že soudci (v obou případech vysetřující soudci) ovlivňují politickou diskusi víc než interakce mezi vládou a opozicí. Dokonce i v Británii, kde až donedávna byla svrchovanost parlamentu nedotknutelná a oddělení pravomocí málo vyvinuté, bude ustaven Nejvyssí soud, aby přezkoumával politická rozhodnutí na základě Evropské úmluvy o lidských právech. Jak doslo k tomu, že třetí složka moci dnes není rozhodně ,,nejslabsí``? A je to dobře?

Řečeno odborně, jedním z důvodů této změny je zřejmě komplikovanost přeregulovaných moderních společností. Soudci jsou experty na složité záležitosti, což nelze říct o parlamentních poslancích ani o exekutivě.

Kromě toho ovsem moc justice pramení právě z předpokládané nezávislosti, již Hamilton považoval za zásadní pro její postavení. Existuje silná a zřejmě stále narůstající touha vyhledávat ,,nezávislá`` stanoviska ve víru dnesních vždy silně stranických a často přílis polemických politických sporů.

Běžní lidé si nezávislost mlhavě spojují s pravdou a partajnictví se lží či alespoň s nedůvěryhodností. Proto se zdvihne jen chabá vlna odporu, jestliže je vyzván soudce, aby vedl nezávislé vysetřování třeba i ve věcech, jakými byly pohnutky pro iráckou válku. V demokraciích soudy vyslysíme a uposlechneme, i když jejich rozsudek postihuje původní moc parlamentu nad ,,měscem``, jak tomu bylo v nedávných německých případech týkajících se penzijních nároků určitých skupin.

Politikům se tento posun moci směrem k justici očividně nelíbí. Pokud se jich osobně dotýká, jako italského premiéra Silvia Berlusconiho, neútočí přímo na moc soudnictví, ale zpochybňují nezávislost soudců. Je nesporné, že v dnesní době nezávislost soudců vyžaduje víc než jen doživotní trvání úřadu a služebních požitků (jež hájil Hamilton). V moderních společnostech ovlivňuje zdánlivě nezávislé lidi množství tlaků, které je těžké mít pod kontrolou.

Avsak debata o tom, že italstí, spanělstí či belgičtí soudci jsou ve velmi citlivých případech možná podjatí, odvádí pozornost od zásadnějsí otázky - totiž, zda nárůst moci soudnictví nezasel přílis daleko. Mělo by se kyvadlo vychýlit zpět k političtějsím držitelům moci, zejména k zákonodárnému sboru?

Já jsem přesvědčen, že takový pohyb je potřebný. Politika se z povahy zakládá na neshodách, které citlivě usměrňují pravidla demokratických ústav. Politika je také založena na pokusech a omylech. Politická rozhodnutí nemohou prohlasovat, že představují pravdu - tedy přinejmensím by tak činit neměla. Jsou z podstaty časovými pokusy vyrovnat se s určitými problémy, a jsou-li založeny na uvážení větsiny volených zástupců, měly by dostat prostor k přirozenému vývoji.

Dalo by se dokonce říct, že přílis daleko zaslo už ,,zprávničtění`` samotného politického procesu. Parlamentní výbory, jimž radí právní experti, se přespřílis snaží zařídit vse správně jednou provždy a upoustějí průběžně od svých původních záměrů. Máme tedy důvod pro návrat k základům politiky.

To platí pro současné diskuse o reformách, jež se vedou v mnoha demokratických zemích. Bylo by možné doložit, že čím je v zemi silnějsí moc soudnictví, tím pomalejsím se stává tempo reforem.

Taková pomalost je naprosto sama proti sobě, neboť vede do slepé uličky, odkud je možné uniknout jedině prostřednictvím dramatických kroků. Více sebevědomých politiků a méně spoléhání na Hamiltonovu třetí složku moci by společnosti přineslo více pružnosti. Změna by dokonce mohla napomoci posílit důvěru ve skutečnou nezávislost soudců, jichž je naléhavě potřeba coby instance pro krajní situace, kdy jsou ohrožena práva jedinců - a tedy vlastně samotný právní řád.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured