4

Věk autoritářské demokracie

MOSKVA – Současným světem otřásá tolik tektonických změn, že se téměř nedají spočítat: pokračující hospodářská krize urychluje rozpad mezinárodního řízení a nadnárodních institucí, přičemž kamp#160;oběma jevům dochází současně samp#160;mohutným přesunem hospodářské a politické moci do Asie. Necelé čtvrtstoletí po tom, co Francis Fukuyama ohlásil „konec dějin“, jsme zřejmě dospěli kamp#160;úsvitu nové éry společenských a geopolitických otřesů.

Arabským světem se dramaticky prohnalo revoluční jaro, zamp#160;něhož se však rychle stává mrazivá zima. Nové režimy vamp#160;sobě většinou spojují staré autoritářství samp#160;islamismem, což má za následek další společenskou stagnaci, rozmrzelost a nestabilitu.

Ještě pozoruhodnější jsou však sociální (a antisociální) masové demonstrace, které se šíří vamp#160;zámožných západních společnostech. Tyto protesty mají dvě hlavní příčiny.

Za prvé se na Západě vamp#160;posledních pětadvaceti letech nerušeně prohlubovala sociální nerovnost, zčásti kvůli zániku Sovětského svazu a spolu samp#160;ním i hrozby rozpínavého komunismu. Strašidlo revoluce do té doby nutilo západní elity využívat státní moc kamp#160;přerozdělování bohatství a podpoře růstu loajálních středních vrstev. Když se však komunismus zhroutil přímo vamp#160;jeho euroasijském srdci, začali bohatí lidé na Západě vamp#160;domnění, že už se nemají čeho bát, prosazovat osekávání sociálního státu, což vedlo kamp#160;rychlému prohloubení nerovnosti. Dokud se celkový koláč zvětšoval, dal se takový vývoj tolerovat, ale globální finanční krize vamp#160;roce 2008 tomu učinila přítrž.

Za druhé se vamp#160;průběhu posledních patnácti let přesunuly stamiliony pracovních míst do Asie, která nabízela levnou a často i vysoce kvalifikovanou pracovní sílu. Západ, jenž zažíval euforii zamp#160;vítězství nad komunismem a zdánlivě nezadržitelného hospodářského růstu, nedokázal zavést nezbytné strukturální reformy (Německo a Švédsko jsou vzácnými výjimkami). Západní prosperita se ve stále větší míře opírala o dluhy.

Ekonomická krize však překazila možnost žít dál dobrý život za vypůjčené peníze. Američané a Evropané začínají chápat, že oni ani jejich děti nemohou předpokládat, že budou postupem času bohatnout.

Vlády nyní čeká obtížný úkol zavést reformy, které nejtvrději zasáhnou většinové voliče. Menšina, jež vamp#160;uplynulých dvou desetiletích finančně prosperovala, se přitom pravděpodobně nevzdá svých výhod bez boje.

To vše musí nutně oslabit přitažlivost západní demokracie vamp#160;zemích, jako je Rusko, kde na rozdíl od Západu a ve velké míře i od arabského světa ti, kdo organizují masové demonstrace proti vládě, patří kamp#160;ekonomické elitě. Jejich hnutí není alespoň prozatím hnutím sociálního protestu, nýbrž politické reformy – požadujícím větší svobodu a větší zodpovědnost vlády.

Před několika lety bylo vamp#160;módě obávat se hrozeb, které pro západní demokratický kapitalismus představoval kapitalismus autoritářského stylu (například vamp#160;Číně, Singapuru, Malajsii nebo Rusku). Dnes není problém pouze vamp#160;ekonomice.

Západní kapitalismus a jeho model společnosti založené na téměř všeobecném bohatství a liberální demokracii se vamp#160;porovnání samp#160;konkurencí jeví jako stále méně efektivní. Střední vrstvy vamp#160;autoritářských režimech mohou dotlačit vedoucí představitele kamp#160;větší demokracii tak jako vamp#160;Rusku, ale také je možné, že se západní demokracie stanou více autoritářskými.

Měřeno dnešní optikou byli Charles de Gaulle, Winston Churchill i Dwight Eisenhower relativně autoritářskými vůdci. Západ bude muset takový přístup opětovně zaujmout, jinak riskuje, že začne celosvětově ztrácet, až jeho ultrapravicové a ultralevicové politické síly upevní pozice, zatímco střední vrstvy se začnou rozplývat.

Musíme najít způsoby, jak zabránit politické polarizaci, která ve dvacátém století dala vzniknout totalitním systémům – komunistickému i fašistickému. Naštěstí je to možné. Komunismus a fašismus se zrodily a zapustily kořeny ve společnostech demoralizovaných válkou, a proto by se dnes měly podniknout veškeré možné kroky, aby se vypuknutí války předešlo.

To začíná nabývat na důležitosti právě dnes, kdy se přízrak války vznáší nad Íránem. Izrael, jenž po „demokratických“ vzedmutích vamp#160;sousedních zemích čelí z jejich strany přílivu nepřátelských sentimentů, není jedinou zainteresovanou stranou. Mnozí lidé vamp#160;rozvinutých státech, a dokonce i někteří lidé vamp#160;Rusku jako by válku samp#160;Íránem stále více podporovali, a to navzdory – nebo možná kvůli – potřebě řešit pokračující globální hospodářskou krizi a selhání mezinárodního řízení.

Současně se vamp#160;dobách dalekosáhlých změn rýsují na obzoru obrovské příležitosti. Miliardy lidí vamp#160;Asii vybředly zamp#160;chudoby. Neustále se objevují nové trhy a sféry, kde může člověk uplatnit svůj intelekt, vzdělání a talent. Světová mocenská centra se začínají navzájem vyvažovat, což podkopává hegemonistické ambice a předznamenává nástup kreativní nestability založené na skutečné multipolaritě, kdy lidé získávají větší svobodu definovat svůj osud vamp#160;globální aréně.

Dnešní globální změny a výzvy paradoxně skýtají potenciál jak kamp#160;mírovému soužití, tak i kamp#160;násilnému konfliktu. Bohužel nebo bohudík je nyní na nás – pouze na nás –, abychom definovali, jak bude naše budoucnost vypadat.