Samuel Huntington nás před tímto nebezpečím varoval. Ve svém slavném pojednání Střet civilizací uvádí Turecko jako příklad ,,rozpolcené země", země podle jeho názoru vnitřně rozdělené mezi Východ a Západ, která neleží ani v Evropě, ani na Středním východě a kde zlomová linie mezi civilizacemi nevede podél hranice, nýbrž napříč zemí.

Nedávné bombové útoky v Istanbulu znovu potvrdily, jak důležité je, aby Turecko Huntingtonovu zlomovou linii překonalo a zřetelně se vyvinulo v prosperující, sekulární a stabilní demokracii. Pokud Turecko uspěje, prokáže, že 21. století nemíří k jakémusi nevyhnutelnému ,,střetu civilizací", během něhož rozepře studené války nahradí nové náboženské antagonismy připomínající středověk. Je zapotřebí znovu promyslet samotné pojetí hranic v dnešním světě: hranice protínající myšlení a internet jsou stejně závažné jako hranice členící geografický prostor.

Rozvoj Turecka coby moderní demokracie bude pochopitelně záviset na mnoha okolnostech, z nichž u většiny jde o vnitroturecké záležitosti, spjaté s činy domácích lídrů a s rozhodnutími, jež učiní turečtí političtí a ekonomičtí hráči. Teroristé, kteří udeřili s vražedným záměrem, ovšem chápou nejen regionální, nýbrž i globální podstatu boje o duši Turecka.

Pro to, v jakou zemi se Turecko promění, budou zásadní vnější faktory. Nejpodstatnějším faktorem, který bude mít rozhodující dopad na budoucí dění a mohl by být buď předehrou k nevšednímu úspěchu, nebo naopak vést k selhání, je nadcházející rozhodování Evropské unie o tom, zda v roce 2005 začne jednat o řádném členství Turecka.

V prosinci 2002 se lídři EU zavázali, že Unie s Tureckem zahájí vyjednávání o řádném členství za předpokladu, že Turecko splní příslušná kritéria, společná pro všechny kandidátské země. Na summitu, který proběhne v prosinci 2004 pod nizozemským předsednictvím, EU zhodnotí turecký pokrok, a budou-li kritéria splněna, rozhodne, zda jednání zahájí ,,bez odkladu".

Turecko ,,kotvu" evropského integračního procesu potřebuje, a to jak hospodářsky, tak politicky a institucionálně. Evropa a Turecko musí dokázat jak sami sobě, tak světu, že Huntingtonův ,,střet civilizací" není nevyhnutelný, že křesťané, židé, muslimové a ostatní věřící a nevěřící mohou budovat ,,Evropský projekt" společně, že společnost s početnou muslimskou majoritou může být demokratická a sekulární a že Turci a Řekové zvládnou to, co dokázali Francouzi a Němci: překonat po staletí trvající nepřátelství a vytvořit ,,dobré sousedské vztahy".

V myšlení nové generace se nesmí znovu vytvořit ,,hranice" mezi Východem a Západem, již v Turecku z velké části odstranil Atatürk. Zdejší situace není nepodobná té, jíž EU čelila ve východní Evropě, regionu, jenž po pádu komunismu také potřeboval nějakou ,,kotvu". EU tuto kotvu poskytla téměř bez zaváhání a výsledek je velkolepý.

Země s centrálně řízenými ekonomikami a mizivou zkušeností s demokracií se - po deseti letech svižné transformace - zanedlouho stanou řádnými členy Unie. Svou kotvu měly od počátku. Evropa vystupovala odhodlaně a štědře a to se osvědčilo.

Roku 1990 mělo Turecko vyspělejší tržní hospodářství a více zkušeností s demokracií než země východní Evropy, chystající se ke vstupu do EU. V případě Turecka se ale Evropa dlouho zdráhala obdobné pobídky a naděje nabídnout.

To rozvoj Turecka poškodilo. Kdykoli ovšem Evropa jednala rozhodněji, jako například na Kodaňském summitu v roce 2002, hospodářský i politický rozvoj se v Turecku velice hmatatelně uspíšil.

Turecko pochopitelně musí splnit podmínky společné pro všechny kandidátské země a ty je třeba poměřovat spravedlivým a uvážlivým způsobem. Jestliže ovšem tyto podmínky splní, další váhání ze strany Evropy by podkopalo pozice těch, kdo chtějí přivést tureckou demokratickou transformaci ke zdárnému konci.

Integrace Turecka, velké země sousedící se Středním východem, je pro Evropu bezpochyby velkou výzvou. Přínosy úspěchu by ovšem byly obrovské - pro Turecko, pro Evropu i pro svět. Nemnoho dějinných okamžiků bylo příslibem tolika nadějí jako summit EU v prosinci 2004.

Před námi je ještě rok. Turecko musí tvrdě pracovat, aby bylo připravené. Spojené státy musí myslet dlouhodobě a proces nenásilně podpořit, nikoliv si pohrávat s pomýlenou představou Turecka jako součásti nového ,,většího Středního východu". A nejpodstatnější je, aby svým vedením prokázali odvahu a moudrost evropští státníci, kteří ve svých srdcích vědí, čeho je zapotřebí.