Human Rights
Jsou lidská práva univerzální?
Shashi Tharoor
|
|
|
|
Ani v našem globalizujícím se světě nedokážeme odpovědět na otázku, jsou-li ,,lidská práva" opravdu konceptem výhradně západní kultury, který ignoruje rozdílnou kulturní, ekonomickou a politickou realitu Jihu. Lze hodnoty konzumní společnosti aplikovat na společnosti, kde není co konzumovat? Bude to možná znít pohrdavě, ale když zabráníte muži v tradičním oděvu, aby bil svou manželku, obhajujete její lidská práva, anebo porušujete jeho?
Faktem je, že proti konceptu univerzálních lidských práv existuje celá řada závažných námitek, jež si jejich zastánci musí otevřeně přiznat, byť jen proto, aby je vyvrátili.
První námitka se týká toho, že všechna práva a všechny hodnoty jsou vymezeny kulturním vnímáním; neexistuje žádná univerzální kultura, a tudíž ani univerzální lidská práva. Někteří filozofové namítají, že myšlenka lidských práv je založena na individualistickém pohledu na člověka jako na autonomní bytost, jejíž největší potřebou je nezávislost na zásazích státu, která je jaksi prostoupena právem mít ode všech a ode všeho klid. Nezápadní společnosti se naopak řídí etikou komunitarianismu, která společnost nevidí jen jako součet jejích jednotlivých členů a pro kterou jsou povinnosti důležitější než práva.
Pak je zde onen již tradiční severojižní argument, podle nějž jsou ,,lidská práva" jen rouškou, pod níž Západ zasahuje do věcí rozvojového světa. Podle některých tvrzení si rozvojový svět lidská práva nemůže dovolit, neboť budování státu a národního hospodářství zde v mnoha případech není zdaleka u konce. Některá lidská práva jsou tu pak obětována, aby jiná mohla být dodržována.
Další mají námitky vůči konkrétním právům, která jsou podle nich odrazem západního kulturního předsudku. V tomto ohledu jsou nejproblematičtějšími práva žen. Jak mohou být práva žen univerzální, když mnohé společnosti nevnímají svatbu jako smlouvu mezi dvěma jedinci, ale jako spojenectví rodů, a když přípustnost chování žen je rozhodujícím faktorem toho, jak společnost vnímá čest rodiny?
Někteří náboženští představitelé navíc tvrdí, že přijatelná jsou jen ta lidská práva, která vycházejí z transcendentních hodnot víry a která jsou tudíž posvěcena Bohem. Mezi univerzalitou lidských práv a daností náboženských názorů je neodmyslitelný konflikt.
Jak na všechny tyto námitky reagovat? Pojmy jako spravedlnost a zákon, zákonnost a důstojnost, ochrana před tyranským režimem a účast ve věcech veřejných existují v každé společnosti; výzvou pro zastánce lidských práv není rozhazovat rukama nad nemožností univerzalismu, ale hledat společné jmenovatele.
V těchto námitkách se odráží klamný rozdíl mezi prvenstvím jednotlivce a prvořadostí společnosti. O kultuře se možná až často hovoří jako o zbrani, jíž se proti lidským právům brání samovládci, kteří kulturu likvidují, kdykoli se jim to hodí. Koneckonců která země může prohlásit, že se řídí svou čistou ,,tradiční kulturou"? Ono totiž nelze řídit se modelem ,,moderního" státu, který porušuje hranice a konvence tradičních národů a kmenů, a spolu s tím tvrdit, že postoje, jež daný stát zaujímá k lidským právům, je třeba vnímat ve světle kmenových tradic.
Na kultuře ostatně není nic posvátného ani nedotknutelného. Kultura se v každé živé společnosti vyvíjí, reaguje na vnitřní i vnější stimuly a téměř každou kulturu její společnost nakonec přeroste a zavrhne.
Připusťme, že sňatek mezi dětmi, ženská obřízka a další podobné kulturní úkazy nejsou pro celou řadu společenství nic trestuhodného; zkusme se ale zeptat obětí těchto praktik, co si o nich myslí ony. Tam, kde je nátlak, jsou práva porušována. Takové porušování práv je třeba odsuzovat bez ohledu na tradiční důvody. Zkouškou je tedy nátlak, nikoli kultura.
Pokud jde o náboženství, každé z nich obsahuje jisté pravdy, které platí pro všechny lidi bez rozdílu - spravedlnost, pravda, milosrdenství, soucit -, a lidé se mnohdy nezdráhají, aby za své hříchy vinili Boha. Jak jednou řekl generální tajemník OSN Kofi Annan, problém vězí nikoli ve víře, nýbrž ve věřících.
Pokud jde o dočasné nerespektování lidských práv v zájmu rozvoje: autoritářskému režimu jde o represe, ne o rozvoj. Rozvoj znamená změny, ale represe změny brzdí. Možná existují případy, kdy autoritářské společnosti na cestě hospodářského růstu uspěly, ovšem taková Botswana, exemplární příklad africké demokracie, roste mnohem rychleji než kterýkoli autoritářský režim.
Při přípravě Všeobecné deklarace lidských práv sehrála aktivní a významnou roli celá řada rozvojových zemí - zvláště pak Indie, Čína, Chile, Kuba, Libanon a Panama. Většina rozvojových zemí se k principům lidských práv hlásí, napodobuje je a schvaluje je. Není tedy příliš spravedlivé tvrdit, že jim jsou vnucovány.
Když slýcháme o nevhodnosti či etnocentrismu lidských práv, bez kterýchže to práv se rozvojová země obejde? Práva na život? Práva nebýt mučen? Práva nebýt zotročován, fyzicky napadán, svévolně zatýkán, vězněn, popravován? O krácení některého z těchto práv ve skutečnosti nikdo neusiluje.
Námitky vůči použitelnosti standardů lidských práv slýcháme nejčastěji od autoritářských vládců a mocenských elit, které se snaží potlačování lidských práv, díky čemuž se drží u moci, racionálně zdůvodňovat. I ďábel může citovat z bible, když se mu to hodí do krámu. Komunitářství třetího světa by mohlo být sloganem vykořeněného tyrana, který - jako například Pol Pot - absolvoval Sorbonnu. Autentické hlasy Jihu vědí, jak se křičí bolestí. Všímejme si těchto hlasů.
Shashi Tharoor je náměstkem generálního tajemníka OSN.
Copyright: Project Syndicate, červen 2002
You might also like to read more from Shashi Tharoor or return to our home page.
|
|
