Krize v Zimbabwe v nás vyvolává tísnivý pocit déjŕ vu. Důvod je prostý: není už nastěstí v módě dávat každé národní nestěstí za vinu kolonialismu a jeho zlořádům. Sochy císařů se bourají, města a ulice se přejmenovávají, stopy cizí nadvlády se buď ničí nebo přizpůsobují nové situaci. Žádný přední politik ve kterékoli postkoloniální zemi - s jedinou výjimkou Zimbabwe - se neodvážil v posledních letech veřejně napadnout kolonialismus. Někdejsí stěžejní téma politického diskurzu v rozvojových zemích jako by přestalo existovat.

Ze sirsího mezinárodního pohledu je kolonialismus ,,passé`` jestě mnohem více. Kdysi se stoupenci toho či onoho nového mezinárodního pořádku snažili ospravedlnit své požadavky na spravedlivějsí rozdělení moci pranýřováním nesvarů imperialismu (někdy, ale ne vždy jim přitom dávali předponu ,,neo-``). Toto téma v oblasti diplomacie zcela vymřelo. Ti, co opravdu sledují světové dění, vsak vědí, že poslat kolonialismus do příslovečné popelnice dějin by nebylo uvážlivé, neboť ten je dodnes významným faktorem chápání světových problémů a rizik.

Předevsím dosud nebyly vyřeseny vsechny problémy, které přežily konec éry kolonizace a které jsou často důsledkem neurvalého odchodu koloniálních sil. Události v Jižním Timoru v roce 1999 máme stále vsichni v dobré paměti, a nesnáze přetrvávají. Zde je v dohledu aspoň zdárné vyřesení celého sporu, na rozdíl od onoho spinavého dědictví evropského kolonialismu: Západní Sahary, Kypru, Palestiny.

Rozbusky zapálené v koloniálním období se navíc mohou znovu vznítit, jak se k obrovskému překvapení vsech přihodilo mezi Etiopií a Eritreou, kde vypukla válka nad koloniálními hranicemi, které italstí okupanti nenarýsovali přesně. V Zimbabwe je pak přinejmensím jednou z příčin současné krize koloniální model vlastnictví půdy, podle něhož větsina nejúrodnějsí zemědělské půdy připadla bílým osadníkům.

Důležité ale nejsou jen přímé důsledky kolonialismu, jde zde také o důsledky nepřímé. Intelektuální historie kolonialismu je plná zlomyslných příčin dnesních konfliktů. Jednou z nich je například lehkomyslná antropologie: klasifikace rwandských a burundských Hutuů a Tutsiů, na níž mají zásluhu Belgičané a jež zhmotnila rozdíl, který předtím nikdy neexistoval, dodnes obchází oblastí afrických Velkých jezer jako zlý sen.

Dalsí související problém se týká sociologie: kolik krveprolití má například na svědomí britský vynález ,,bojovnických tříd`` v Indii? Nelze nevidět staré koloniální administrativní pravidlo ,,rozděl a panuj``, které britská politika na indickém subkontinentu znovu prakticky doložila po roce 1857, což téměř neodvratně vedlo k tragickému dělení Indie. Takové rozdíly byly už zhoubné samy o sobě; často se k nim ale navíc přidávalo nerovné rozdělování státních zdrojů mezi příslusníky koloniální společnosti. Belgičtí kolonizátoři měli raději Tutsie, a Hutuové je proto odmítali jako cizí vetřelce. Zarytá zloba Sinhálců vůči privilegiím, jimž se v koloniální Srí Lance těsili Tamilové, se po vyhlásení nezávislosti stala zdrojem diskriminační politiky, která vyvrcholila vzpourou Tamilů.

Také ,,smísená`` koloniální historie v rámci jednoho moderního státu je potencionálním zdrojem rizika. Má-li stát více než jednu koloniální minulost, jeho budoucnost je značně zranitelná. Národnostní příslusnost či jazyk byly jen sotva důvodem k (uznanému) odtržení Eritrey od Etiopie a (neuznanému) odloučení ,,Somálské republiky`` od Somálska. Impulsem k separaci byly rozdílné koloniální zkusenosti (italská nadvláda v případě Etiopie, britská v Somálsku) jejich etnických spoluobčanů tak, jak je vnímali, možná subjektivně, oni sami.

Podobná situace panovala také v Jugoslávii, která spojila země, které osm set let existovaly v rámci Rakouska-Uherska, a země, které téměř stejně dlouho byly součástí Otomanské říse. Válka, jež vypukla v roce 1991, proti sobě plnou silou postavila oblasti, jímž vládla německy mluvící impéria, a oblasti, které se takové kolonizaci vyhnuly.

Hranice narýsované v době kolonizace a nezměněné po získání nezávislosti jsou dodnes příčinou problémů, zvlásť v Africe. Kde arbitrární máchnutí pera koloniálního kartografa donutí nesourodé národy žít pohromadě, bude koncept národa postižitelný vždy jen s obtížemi. Hranice, vznikající ve vzdálených městech jako Berlín, rozdrtily tradiční kmenovou a klanovou loajalitu. Po získání nezávislosti pak vůdcové zemí vzeslých z kolonialismu museli hledat a vymýslet nové tradice a národní identitu. To mělo za následek ,,výrobu`` nepřesvědčivých politických mýtů a legend, které byly stejně umělé jako země, které mytologizovaly, a proto se jim ve větsině případů nedaří u občanů získávat ryzí vlasteneckou oddanost.

Dalsím zdrojem konfliktu je selhání států po získání nezávislosti. Kolaps efektivních centrálních vlád, jaký jsme v posledních letech viděli v Sierra Leone, Libérii a Somálsku, by mohl vyprovokovat celou řadu znepokojivých variant vývoje, poněvadž ,,slabé státy``, předevsím pak v Africe, jsou uprostřed různých konfliktů zvlásť náchylné ke zhroucení.

Konflikt způsobuje rovněž sama zaostalost postkoloniálních společností. Nevyvážený rozvoj infrastruktury, výsledek priorit překroucených tak, aby přinásely co nejvíce užitku kolonizátorům, může vést k nerovnému rozdělování prostředků a zdrojů, odkud je jen krůček k sílícímu tření ve společnosti. Zaostalost v mnoha zemích na jihu, kterým se přílis nedaří udržet svou životaschopnost v globalizujícím se světě, plodí zoufalou chudobu, ekologický kolaps a nezaměstnanost, které zakrnělá státní správa není s to vyřesit.

Zapomeneme-li na to, co se stalo v 19. a 20. století, lepsí svět v tomto století nevytvoříme. To ovsem neznamená, že nase reakce na nebezpečí číhající v dědictví minulosti musí nutně vycházet z minulosti. Více než kdy dříve je dnes potřeba nových, perspektivních přístupů k globálnímu řízení. Teď, kdy se vydáváme na cestu novým tisíciletím, je vsak paradoxně jasné, že za dnesní nepořádek může nemalou měrou včerejsí koloniální pořádek.

Nechci politikům v postkoloniálních zemích, jimž se vůdcovských schopností opravdu moc nedostává, dávat sebemensí důvod k tomu, aby v minulosti hledali omluvu za svá vlastní pochybení. Při hledání budoucích možných zdrojů konfliktů je ale každopádně lepsí podívat se nikoli do křisťálové koule, ale do zpětného zrcátka.

Copyright: Project Syndicate, březen 2002