Každý den nás různí experti bombardují svými názory na tak rozmanitá témata, jakou jsou iráčtí povstalci, bolivijští pěstitelé koky, evropští centrální bankéři a severokorejské politbyro. Jak velkou důvěryhodnost bychom však měli názorům expertů přiznávat?

Optimistický pohled na věc vypadá tak, že dokud budou lidé prodávající odborné názory urputně soupeřit o pozornost náročných zákazníků (tedy hromadných sdělovacích prostředků), zajistí kontrolu kvality tržní mechanismy. Vědci pronikající na názorové stránky novin nebo do televize a rádia musí mít za sebou hodnověrnou minulost, jinak by byli odseparováni.

Skeptikové nicméně varují, že masmédia diktují hlasům, které slyšíme, a racionální debata je zajímá méně než snaha vyhovět oblíbeným předsudkům. V důsledku toho nemusí být věhlas v přímé, ale naopak v nepřímé úměře k dlouhodobé přesnosti.

Až donedávna nikdo nevěděl, který z těchto táborů má pravdu, poněvadž nikdo nepočítal skóre. Výsledky dvacetiletého výzkumného projektu však dnes naznačují, že blíže k pravdě mají skeptikové.

Podrobněji tento projekt popisuji ve své knize Odborný politický úsudek: Jak dobrý je? A jak to můžeme vědět? Základní myšlenka spočívala v tom, že stovky expertů dostaly zadání předpovědět osud desítek různých zemí a poté se hodnotila přesnost jejich předpovědí. Přitom zjišťujeme, že sdělovací prostředky nejenže nedokážou mylné názory odfiltrovat, ale mnohdy je dokonce upřednostňují, zvláště když je pravda příliš komplikovaná, než aby se dala úhledně zabalit.

Důkazy spadají do dvou kategorií. Za prvé platí – jak varovali skeptikové –, že když hordy autorit bojují o místo na výsluní, cítí mnohé z nich pokušení tvrdit, že vědí více, než ve skutečnosti vědí. Nejspolehlivějšími v přehánění jsou tzv. kibicové vzmachu a krachu.

V letech 1985 až 2005 učinili přehnaně optimističtí kibicové vzmachu desetileté předpovědi, které přeháněly vyhlídky na významné změny k lepšímu jak na finančních trzích (např. hodnota indexu Dow Jones Industrial Average ve výši 36 000 bodů), tak i ve světové politice (např. klid na Blízkém východě a dynamický růst v subsaharské Africe). Růžovým scénářům přisoudili pětašedesátiprocentní pravděpodobnost, zatímco ve skutečnosti se tyto scénáře naplnily pouze v 15% případů.

Kibicové krachu si ve stejném období vedli ještě hůře než optimisté, když přeháněli pravděpodobnost změn k horšímu všude tam, kde kibicové vzmachu zdůrazňovali pozitivní obrat, a také na několika dalších místech (stále čekám na blížící se rozpad Kanady, Nigérie, Indie, Indonésie, Jihoafrické republiky, Belgie a Súdánu.) Černým scénářům přisuzovali sedmdesátiprocentní pravděpodobnost, přičemž ve skutečnosti se naplnily pouze ve 12% případů.

A za druhé – opět v souladu s tím, před čím skeptikové varovali – jsou přehánějící experti za své omyly jen zřídkakdy trestáni. Média naopak „přeháněčům“ věnují až marnotratnou pozornost a jejich střízlivější kolegy opomíjejí.

V ostrých rysech tento proces uvidíme, když budeme spolu s filozofem sirem Isaiahem Berlinem klasifikovat experty jako „ježky“, nebo „lišky“. Ježci jsou myslitelé, kteří milují převratné nápady a velkolepé teorie: libertarianismus, marxismus, environmentalismus atd. Jejich sebejistota může být nakažlivá. Vědí, jak během argumentace „přikládat pod kotel“ výčtem důvodů, proč oni mají pravdu a ostatní se mýlí.

Tím si získávají mediální uznání. Nepoznají však, kdy mají šlápnout na mentální brzdu a připustit i jiné názorové hledisko. Své teorie berou příliš vážně. Výsledek: ježci se dopouštějí většího počtu chyb, ale zároveň nastřádají více odkazů v Googlu.

Lišky nejsou tak přímočaré a své ideologické nadšení dokážou lépe krotit. I při ostrých debatách se spokojují s vleklou nejistotou, kdo má vlastně pravdu, připouštějí mezery ve svých vědomostech a uznávají legitimitu protikladných názorů. Své rozhovory okořeňují jazykovými kvalifikátory, jež omezují důsažnost jejich argumentace: slovy jako „ale“, „avšak“, „ačkoliv“.

A protože se vyhýbají přehnanému zjednodušování, dopouštějí se lišky méně chyb. Často do jisté míry souhlasí s ježky, avšak poté celou věc zkomplikují: „Ano, můj kolega má pravdu, že je saúdská monarchie zranitelná, ale mějme na paměti, že převraty jsou vzácné a vláda disponuje mnoha prostředky, jak umlčet opozici.“

Představte si, že vaše práce vedoucího mediálního pracovníka závisí na tom, zda se vám podaří rozšířit okruh diváků. Koho si vyberete: experta, který vyvažuje protichůdné argumenty a nakonec dospěje k závěru, že nejpravděpodobnějším výsledkem je pokračování dosavadního stavu, anebo experta, jenž přiková diváky na židle výroky o radikálních islamistech, kteří uchvátí moc a způsobí prudké zvýšení cen ropy?

Stručně řečeno se právě ty kvality, díky nimž jsou lišky tak přesné, zároveň podepisují na jejich menší oblibě.

Nesmlouvaví skeptikové na tomto místě vítězoslavně zaburácejí, že máme taková média, jaká si zasloužíme. To však není fér. Žádná společnost zatím nevytvořila všeobecně uznávanou metodu, jak měřit úspěšnost expertokracie. Dokonce i občané, kteří si cení přesnosti, mají jen malou možnost dozvědět se, že když přepínají kanál z nudných lišek na charismatické ježky, pak tuto přesnost obětují.

Zde je tedy skromný návrh, který se týká všech demokracií: tržiště myšlenek funguje lépe, pokud občané lépe vidí kompromis mezi přesností a zábavností nebo mezi přesností a stranickou loajalitou. Není snad pravděpodobné, že by si raději přečetli názor experta s vyšší dosavadní úspěšností? Pokud ano, pak by si experti mohli zvyknout na zodpovědnost tím, že by projevovali větší pokoru, a politická debata by mohla začít znít méně hašteřivě.

Přiznejme, že není snadné vytvořit takové metody poměřování, které by byly věrohodné v celém spektru rozumných názorů. Ve světě, kde jsou – řečeno s Yeatsem – „ti nejhorší plní vášnivé horlivosti a ti nejlepší postrádají veškeré přesvědčení“, to však za pokus stojí.

Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2006.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.