CAMBRIDGE – Krátce před dovršením prvního roku v úřadu prezident Barack Obama udělal odvážný krok a rozhodl se pro zvýšení počtu amerických vojáků v Afghánistánu na sto tisíc. Levicoví kritici poukazují na to, že prezidentské působení Harryho Trumana ochromila korejská válka a že vláda Lyndona Johnsona se zase točila kolem vietnamské války. Obama tudíž riskuje, že se stane třetím demokratickým prezidentem, jehož domácí agendu zastíní obtížná válka.

Pravicoví kritici si ale stěžují, že Obamův přístup k zahraniční politice je slabošský, příliš omluvný a nadměrně závislý na měkké moci. Znepokojuje je Obamův slib, že 18 měsíců po vyslání posil začne americká vojska z Afghánistánu stahovat.

Obama zdědil náročnou zahraničněpolitickou agendu: globální hospodářskou krizi, dvě nelehké války, nahlodávání režimu nešíření jaderných zbraní Severní Koreou a Íránem a úpadek mírového procesu na Středním východě. Obamovým dilematem bylo jak se s tímto náročným dědictvím vypořádat a přitom vytvořit novou vizi přístupu Američanů ke světu.

Sérií symbolických gest a projevů (v Praze, Káhiře, Akkře, OSN i jinde) Obama přispěl k obnově americké měkké moci. Jak uvádí nedávný průzkum Pew Research Center, „v mnoha zemích jsou teď názory na Spojené státy stejně kladné, jako byly na počátku desetiletí, než do úřadu nastoupil George W. Bush.“

Je chybou bagatelizovat úlohu, již transformativní lídři mohou sehrát při změně kontextu těžko řešitelných problémů. Moc vedle ostrých loktů v tlačenici zahrnuje i určování agend a formování priorit přijímaných okolím. Právě proto Obamova administrativa hovoří o „chytré moci“, která v rozličných kontextech úspěšně kombinuje prostředky tvrdé i měkké moci. Měkká moc ovšem dokáže pro politiku vytvářet spíše uschopňující než ochromující prostředí.

Kritici prohlašují, že Obama přináší jen prázdná slova a žádné činy. Vykreslují jej jako rockovou hvězdu, která vyhrála Nobelovu cenu na základě slibů a nikoli výsledků práce. Jeho popularitě se vysmívají a podotýkají, že Střední východ zůstává nezvladatelný, Severní Korea jaderná, Irák i Afghánistán nedořešený a Írán problematický. Žádný seriózní analytik by ale krátkodobě nic jiného ani nemohl čekat. Bushův a Cheneyho přístup založený na tvrdé moci tyto problémy rozhodně nevyřešil.

Navíc jsme kromě slov zaznamenali i některé významné činy. V prvé řadě Obama řeší hospodářskou krizi. Když nastoupil do úřadu, ekonomičtí poradci mu sdělili, že s pravděpodobností jedné ku třem nastane deprese jako ve 30. letech minulého století.

Kdyby Obama katastrofě nepředešel, všechno ostatní by oproti tomu bledlo. K úspěchu bylo zapotřebí nejen domácího balíčku ekonomické stimulace, ale i mezinárodní koordinace. Navzdory americkým opatřením proti dovozu čínských pneumatik je míra protekcionismu mnohem nižší než ve 30. letech a než řada pozorovatelů předpovídala. Obama navíc krize využil k uskutečnění toho, co mnozí už léta navrhují: transformace skupiny G8 v širší institucionální rámec G20, který zahrnuje významné rozvíjející se ekonomiky.

V úzké vazbě na hospodářskou krizi je Obamův přístup ke vztahům s Čínou. Jak Amerika zareaguje na vzestup čínské moci je jedna z nejdůležitějších zahraničněpolitických výzev jedenadvacátého století. Ekonomická setkání vedená ministerstvem financí Obama rozšířil na strategický dialog, jemuž spolupředsedá ministerstvo zahraničí a jehož agenda zahrnuje změnu klimatu jakož i multilaterální otázky.

I přes některé skeptické zprávy v tisku byla Obamova listopadová schůzka s čínským prezidentem Chu Ťin-tchaem nenápadným úspěchem. Současně Obama uznal, že udržování úzkého spojenectví s Japonskem a Austrálií – a dobrých vztahů s Indií – připívá k zachování potenciálu tvrdé moci, který formuje prostředí pro stoupající Čínu.

Třetím významným úspěchem prvního roku Obamova působení je přeformulování problematiky nešíření jaderných zbraní, jež bylo na konci Bushovy éry podle názoru mnoha expertů v krizi. Přijetím dlouhodobého cíle bezjaderného světa (byť se možná nenaplní za jeho života) Obama zopakoval mnohaletý americký závazek omezit úlohu jaderných zbraní, vepsaný do šestého článku Smlouvy o nešíření jaderných zbraní. Navíc na to navázal tím, že do konce letošního roku s Ruskem dojedná nástupnickou úmluvu ke Smlouvě o omezení strategických zbraní a že téma nešíření jaderných zbraní posunul na přední příčky agendy OSN i skupiny G20.

Kritici vznášejí obvinění, že tyto úspěchy, jakož i snahy najít východiska z patových situací v Súdánu a Barmě, přicházejí za cenu zřeknutí se morální čistoty v oblasti lidských práv. Jenže veřejné proklamace jsou často méně účinné než dlouhodobé strategie podpory lidských práv. Takový přístup ilustruje Obamův projev v Ghaně, pečlivě situovaný do africké země, která nedávno úspěšně prošla demokratickou změnou vlády.

Jiní, levicoví kritici si stěžují, že se mu před kodaňskou konferencí o změně klimatu nepodařilo přimět kongres ke schválení přísného energetického zákona. Obama ale přispěl k přesvědčení Číny a Indie, aby ohlásily užitečné snahy, a stanoví americký cíl snížení emisí skleníkových plynů, který by měl nezdaru konference zabránit.

Samozřejmě, velká zkouška Obamu čeká v Afghánistánu. Dokáže tvrdou a měkkou moc spojit do strategie důmyslné moci, která se osvědčí? Přinese posílení amerických a spojeneckých vojsk a rozšíření rozvojové pomoci dostatek stability pro plánované stažení, které má započít v roce 2011? Bude afghánská vláda schopná začít zajišťovat bezpečnost, která tamní obyvatele ochrání před násilím Tálibánu? Anebo se Afghánistán skutečně ukáže jako močál, jenž bude stěžejní charakteristikou Obamova prezidentského působení?

Jak se Obama blíží ke konci svého prvního roku v úřadu, musí vědět, že Afghánistán bude největší zkouškou, podle jejíhož výsledku historici oznámkují jeho zahraniční politiku.