CAMBRIDGE – Nelítostný pochod technologií a globalizace hrál až dosud výrazně ve prospěch vysoce kvalifikované pracovní síly a pomohl nastolit rekordně vysokou míru nerovnosti příjmů a bohatství ve světě. Bude mít koncovka podobu obnoveného třídního boje, kdy se k moci dostanou populistické vlády, které posunou hranice přerozdělování příjmů a začnou uplatňovat větší státní kontrolu nad ekonomickým životem?

Není pochyb o tom, že nerovnost příjmů je jednoznačně největší hrozbou pro sociální stabilitu ve světě, ať už to jsou Spojené státy, okraj Evropy nebo Čína. Přitom se však snadno zapomíná, že kdyby se nechaly volně působit tržní síly, možná by nakonec sehrály stabilizační roli. Jednoduše řečeno: čím vyšší bude prémie pro vysoce kvalifikované zaměstnance, tím silnější budou podněty k hledání způsobů, jak využívání jejich talentu ekonomizovat.

Svět šachu, se kterým jsem důvěrně obeznámený, jasně ilustruje, že inovace mohou mít v nadcházejících desetiletích výrazně odlišný dopad na relativní mzdy, než jaký měly v uplynulých třech desítkách let.

Koncem osmnáctého a začátkem devatenáctého století cestoval po hlavních městech světa geniálně novátorský „šachový automat“. Stroj s názvem „Turek“ vítězil v partiích proti Napoleonovi, Benjaminu Franklinovi a podobným osobnostem a současně lákal mnoho geniálních mozků k proniknutí do jeho tajemství. Tím byl lidský hráč ukrytý ve skříňce uprostřed labyrintu působivých mechanismů a trvalo několik desetiletí, než nezasvěcení lidé správně uhodli, jak Turek ve skutečnosti funguje.

Dnes byl tento podvod postaven na hlavu: šachové stroje se vydávají za živé šachisty. Počítačové šachové programy totiž v posledním desetiletí výrazně překonaly nejlepší lidské hráče a podvádění se stalo stále častějším nešvarem. Francouzská šachová federace nedávno pozastavila členství třem ze svých nejlepších hráčů za spiknutí s cílem zajistit si pomoc počítače. (Zajímavé je, že jedním z hlavních způsobů, jak odhalit podvádění, je použití počítačového programu ke zjištění, zda tahy určitého hráče nápadně nepřipomínají upřednostňovanou volbu tahů různých špičkových šachových programů.)

Samozřejmě existuje mnoho dalších příkladů činností, které byly kdysi pokládány za výlučnou doménu intuitivních lidí, ale postupně je ovládly počítače. Mnoho učitelů a škol dnes využívá počítačové programy k odhalování plagiátorství v esejích, což je odvěký prohřešek, který internet nesmírně usnadnil. Na vzestupu je dokonce i počítačové známkování esejů, přičemž některé studie ukazují, že hodnocení počítačem je spravedlivější, důslednější a informativnější než hodnocení průměrným učitelem, ačkoliv u výborných učitelů to platit nemusí.

Odborné počítačové systémy se stále více uplatňují také v medicíně, právu, financích, a dokonce i v zábavě. Vzhledem k tomuto vývoji máme všechny důvody věřit, že technologické inovace nakonec povedou ke komoditizaci mnoha dovedností, které se dnes jeví jako velmi vzácné a jedinečné.

Můj kolega z Harvardovy univerzity Kenneth Froot a já jsme kdysi zkoumali relativní cenové pohyby řady produktů v průběhu 700 let. K našemu překvapení jsme zjistili, že relativní ceny obilí, kovů a mnoha dalších základních produktů mají v dostatečně dlouhém časovém měřítku sklon navracet se k určité centrální střední tendenci. Z toho jsme vyvodili, že náhodné objevy, meteorologické jevy a nové technologie by sice mohly na určité období dramaticky posunout relativní hodnoty, avšak výsledné cenové diferenciály by poté vytvořily podněty k tomu, aby inovátoři věnovali víc pozornosti produktům, jejichž ceny se dramaticky zvýšily.

Lidé pochopitelně nejsou zboží, ale platí pro ně stejné principy. Jak se kvalifikovaná pracovní síla stává stále dražší v poměru k síle nekvalifikované, jsou firmy stále více motivovány k nacházení způsobů, jak „podvádět“ využíváním náhrad za vysoce oceněné vstupy. Tento posun by mohl trvat mnoho desetiletí, ale také by mohl nastat mnohem rychleji, neboť příští vlnu inovací již bude pohánět umělá inteligence.

Možná se kvalifikovaní zaměstnanci pokusí spojit síly a přimět vlády ke schválení zákonů a regulací, které firmám ztíží zajišťování způsobů, jak učinit jejich pracovní místa překonanými. Zůstane-li však globální systém obchodování otevřený konkurenci, pak by schopnost kvalifikovaných pracovníků donekonečna bránit nástupu technologií šetřících pracovní sílu měla být jen o málo úspěšnější než podobné pokusy nekvalifikovaných dělníků v minulosti.

Příští generace technologických pokroků by navíc mohla podpořit větší rovnost příjmů tím, že nastolí rovnější podmínky ve vzdělání. V současné době jsou vzdělávací zdroje – zejména zdroje terciárního (univerzitního) vzdělání – v mnoha chudších zemích oproti bohatým státům značně omezené a internet spolu s počítači doposud tento rozdíl prohlubuje.

Nemusí to tak ovšem být. Také vyšší vzdělání totiž nakonec dozajista zasáhne stejná přílivová vlna technologií, která srovnala podmínky mimo jiné v automobilovém a mediálním průmyslu. Pokud komoditizace vzdělání nakonec zasáhne alespoň nižší stupně univerzitního studia, mohl by být dopad na nerovnost příjmů hluboký.

Mnoho komentátorů se zjevně domnívá, že rostoucí propast mezi bohatými a chudými je zákonitým vedlejším produktem sílící globalizace a nástupu nových technologií. Podle jejich názoru budou muset vlády radikálně zasáhnout do trhů, aby obnovily sociální rovnováhu.

S tím nesouhlasím. Ano, v bohatých zemích potřebujeme skutečně progresivní daňové soustavy, úctu k právům zaměstnanců a politiku velkorysé pomoci. Minulost však nemusí být nutně bernou mincí: vzhledem k pozoruhodné flexibilitě tržních sil by bylo hloupé, ne-li přímo nebezpečné předpokládat růst nerovnosti relativních příjmů v nadcházejících desetiletích pouze na základě extrapolace nedávných trendů.