31

Inovační krize, nebo finanční krize?

CAMBRIDGE – Jak se jeden rok hlemýždího růstu přelévá do dalšího, sílí debata o tom, co očekávat v nadcházejících desetiletích. Byla globální finanční krize nelítostným, ale přechodným propadem růstu vyspělých zemí, anebo odhalila hlubší dlouhodobý neduh?

Nedávno několik autorů, mimo jiné internetový podnikatel Peter Thiel a politický aktivista a bývalý mistr světa v šachu Garry Kasparov, obhajovalo poměrně radikální výklad zpomalení. V chystané knize tvrdí, že zhroucení růstu vyspělých zemí není pouhým výsledkem finanční krize, nýbrž že ochablost těchto zemí je odrazem vytrvalé stagnace techniky a inovací. Není proto pravděpodobné, že by zaznamenaly vytrvalé zvýšení růstu produktivity, neprovedou-li radikální změny v politice inovací.

Ekonom Robert Gordon posouvá tuto myšlenku ještě dále. Tvrdí, že éra překotného technického pokroku, která následovala po průmyslové revoluci, se v dějinách člověka může ukázat jako 250 let trvající výjimka z pravidla stagnace. Podle něj dnešní technologické inovace co do významu blednou ve srovnání s dřívějšími pokroky, jako byla elektřina, vodovod, spalovací motor a další průlomy, které jsou dnes už víc než sto let staré.

Nad tezí o technologické stagnaci jsem s Thielem a Kasparovem nedávno diskutoval na Oxfordské univerzitě, doprovázen průkopníkem v oboru šifrování Markem Shuttleworthem. Kasparov se jízlivě tázal, zda výrobky jako iPhone 5 skutečně rozšiřují naše schopnosti, a prohlásil, že většina vědeckého bádání, na němž stojí moderní výpočetní technika, se uzavřela v sedmdesátých letech. Thiel uvedl, že snahy bojovat s recesí pomocí uvolněné měnové politiky a nadmíru důrazné fiskální stimulace léčí nesprávnou nemoc, a proto jsou potenciálně velmi škodlivé.

Jedná se o velice zajímavé myšlenky, ale důkazy zatím podle všeho drtivou většinou dokládají, že brzda globální ekonomiky je především projevem důsledků hluboké systémové finanční krize, nikoli dlouhodobé vytrvalé krize novátorství.

Někteří lidé nesporně věří, že prameny vědy vysychají a že při bližším pohledu zjišťujeme, že nejnovější zařízení a ideje pohánějící globální obchod jsou v zásadě odvozeniny. Obrovská většina mých vědeckých kolegů na předních univerzitách je však naprosto nadšena ze svých projektů v nanotechnologiích, neurovědě či energetice, vedle dalších špičkových oborů. Mají za to, že měníme svět stejným tempem, jako tomu bylo doposud. Upřímně řečeno, když jako ekonom uvažuji o stagnaci novátorství, mám obavy z toho, jak samolibé monopoly dusí myšlení a jak tento problém ještě zhoršily nedávné změny prodlužující platnost patentů.

Ne, hlavní příčinou nedávné recese je nesporně globální rozmach úvěrů a jejich následné zhroucení. Nesmírná podobnost dnešní malátnosti s důsledky dřívějších hlubokých systémových finančních krizí po celém světě není jen kvalitativní. Otisky krize se zřetelně projevují v indikátorech sahajících od nezaměstnanosti přes ceny bydlení až po akumulaci dluhu. Není náhodou, že dnešní éra se velmi podobá obdobím, která následovala po desítkách hlubokých finančních krizí v minulosti.

Jistěže, samotný úvěrový boom může mít kořeny v přehnaném optimismu ohledně potenciálu k ekonomickému růstu, který přináší globalizace a nové technologie. Jak společně s Carmen Reinhartovou zdůrazňujeme v knize This Time is Different (Tentokrát je to jiné), takové návaly optimismu často provázejí rozjezd úvěrů a sotva je to prvně, co ústřední roli hraje globalizace a technologické novátorství.

Připisujeme-li probíhající zpomalení finanční krizi, neznamená to neexistenci dlouhodobých vytrvalých efektů, z nichž některé vycházejí ze samotné krize. Smrštění úvěrů téměř vždy nejsilněji postihuje malé a začínající podniky. Jelikož mnohé z nejlepších nápadů a inovací nepocházejí od velkých, zavedených firem, nýbrž od malých společností, probíhající úvěrová kontrakce si nevyhnutelně vyžádá dlouhodobou růstovou daň. Zároveň se zhoršují soubory schopností nezaměstnaných a podzaměstnaných pracujících. Tratí i mnozí čerství absolventi vysokých škol, neboť je pro ně těžší najít práci, která bude co nejlépe rozvíjet jejich schopnosti a tím přispěje k jejich dlouhodobé produktivitě a výdělkům.

Jelikož vlády sužované nedostatkem peněz odkládají naléhavě potřebné projekty veřejné infrastruktury, utrpí i střednědobý růst. Bez ohledu na technologické trendy, růstové vyhlídky nahlodávají i další vytrvalé trendy, například stárnoucí populace ve většině vyspělých zemí. I kdyby nebylo krize, vlády by byly nuceny v penzijních a zdravotnických programech uskutečňovat politicky bolestivé korekce.

Vzhledem k těmto faktorům je v úhrnu snadné představit si setrvání trendu růstu HDP o procentní bod pod normálem dalších deset let, možná i déle. Je-li pravdivá hypotéza rozvíjená Kasparovem, Thielem a Gordonem, vyhlídky jsou ještě ponuřejší – a nutnost reformy je mnohem naléhavější. Vždyť většina plánů na vybřednutí z finanční krize vychází z předpokladu, že technický vývoj zajistí bytelný základ růstu produktivity, který se konečně stane oporou vytrvalého oživení. Jestliže ekonomický koláč přestal svižně růst, možnosti jsou ještě mnohem bolestivější.

Je tedy hlavní příčinou současného zpomalení inovační krize, anebo krize finanční? Možná že jistým dílem obě, ale ekonomické trauma posledních několika let rozhodně odráží v prvé řadě finanční zhroucení, i když na cestě vpřed bude zároveň nutné vypořádat se s dalšími překážkami dlouhodobého růstu.

Z angličtiny přeložil David Daduč