The Worldly Philosophers
Hledání svrchovanosti v Evropě a v Iráku
Charles Taylor
|
|
|
|
Pozornost světa v současnosti přitahují dvě velice odlišné snahy o ,,budování státu": americké úsilí vytvořit v Iráku životaschopné státní zřízení a ambiciózní projekt EU na přeměnu Evropy ve skutečnou ,,unii". A zatímco se mnoho otázek spojených s těmito projekty liší, v obou případech se na obzoru rýsuje velký ,,demokratický deficit". Proč tomu tak je a co bude potřeba k jeho překonání?
Svrchované režimy vyžadují politickou identitu. Pro bližší pochopení se zamysleme nad několika úvahami s ,,rousseauovskou příchutí". Jean-Jacques Rousseau byl rozporuplným géniem, který jako první formuloval mnoho základních témat modernosti, od demokracie po autenticitu, a to se všemi jejich protichůdnými požadavky. Byl to velký myslitel, ale naslouchat jeho radám je vždy katastrofální.
První moderní demokratické revoluce přesunuly moc od monarchů k ,,národu" nebo k ,,lidu". To ovšem vyžadovalo koncipovat nový druh kolektivního orgánu, který by mohl rozhodovat a jednat společně a jemuž by se dala přisoudit - v souladu s Rousseauem - ,,vůle". Tento nový celek musí mít značnou soudržnost, neboť svrchovanost lidu znamená více než pouhou vůli většiny.
Většinový způsob rozhodování si koneckonců může osvojit mnoho typů orgánů, dokonce i ta nejvolnější sdružení. Předpokládejme, že během veřejné přednášky je některým lidem horko, takže se dotážou, zda mohou otevřít okna, s čímž jiní lidé nesouhlasí. O takové otázce lze rozhodnout prostým hlasováním, přičemž menšina akceptuje výsledek upřednostněný většinou jako legitimní. Publikum se přitom může skládat z jedinců, kteří se navzájem neznají a nemají k sobě vzájemný vztah a jež svedla dohromady pouze daná přednáška.
Demokratické společnosti je naproti tomu zapotřebí svázat silněji než pouhým nahodilým seskupením. Svrchovanost lidu zahrnuje určité druhy rozhodovacích procedur - založených vposledku na vůli většiny (omezené úctou ke svobodě a právům jednotlivce) - a nabízí konkrétní ospravedlnění kolektivního rozhodování. V režimu svrchovanosti lidu jsme svobodní tím způsobem, že nejsme podřízeni žádnému absolutistickému vladaři nebo zavedené aristokracii.
Abychom pochopili důvod, zkusme se nad takovým režimem zamyslet z hlediska jednotlivce. Řekněme, že mě ostatní v nějaké důležité otázce přehlasují. Já se v takovém případě musím podřídit výsledku, se kterým nesouhlasím. Moje vůle je zmařena, takže proč bych se měl pokládat za svobodného? Co pak záleží na tom, že je to většina mých spoluobčanů, a nikoliv rozhodování vladaře, co přehlíží mou vůli?
Dokonce si můžeme představit, že se mnou nějaký potenciální monarcha, který čeká, až se převratem opět vrátí k moci, bude ve zmíněné otázce souhlasit. Nebyl bych svobodnější po kontrarevoluci, kdy se moje vůle - přinejmenším v této věci - uplatní?
Tato otázka není pouze teoretická. Jednotlivci si ji kladou zřídkakdy, ale pravidelně vyvstává v případě podskupin, jako jsou národnostní menšiny, kterým připadá, že je většiny utiskují. Snad žádná odpověď je nedokáže uspokojit. Ať už někdo řekne či udělá cokoliv, tyto skupiny nedokážou samy sebe chápat jako součást většího svrchovaného celku. Vládu nad sebou proto vnímají jako nezákonnou, a přesně o to běží: logika svrchovanosti lidu vyžaduje nějakou představu kolektivního orgánu založeného na pocitu individuální příslušnosti, která je mnohem silnější než v případě našeho přednáškového sálu.
Někteří extrémní filozofičtí individualisté se pochopitelně domnívají, že odvolávání se na vyšší celky je ryzí humbuk zosnovaný pouze proto, aby voliči akceptovali dobrovolné nevolnictví. Aniž bychom chtěli o této filozofické otázce rozhodovat, se však můžeme zeptat: jaká vlastnost našich ,,vysněných komunit" přesvědčí lidi, aby akceptovali, že jsou v demokratickém režimu svobodní, přestože je jejich vůle v důležitých otázkách přehlížena?
Odpověď, kterou my jako jednotlivci přijímáme, zní, že jsme svobodní, protože si společně vládneme a nevládne nám žádný orgán, který na nás nemusí brát ohled. Naše svoboda spočívá v tom, že máme zaručený hlas ve svrchovaném celku, že je nás slyšet a můžeme být účastni rozhodování.
Z této svobody se těšíme díky tomu, že zákon přiznává občanská práva nám všem, takže se z ní můžeme těšit společně. Zákon si naši svobodu uvědomuje a hájí ji, ať už v nějakém konkrétním rozhodnutí zvítězíme, nebo prohrajeme. Stejný zákon rovněž definuje komunitu, jejíž svobodu si uvědomuje a hájí - kolektivní orgán či lid, který společným jednáním podle zákona ochraňuje vlastní svobodu.
Taková je odpověď - ať už přesvědčivá, či nikoliv -, kterou lidé v demokratických společnostech akceptují. Jelikož je svoboda klíčová pro jejich identitu, silně se s takovým stávajícím kolektivním orgánem - se ,,státem" či s ,,lidem" - ztotožňují a cítí pouto k jednotlivcům, kteří se na něm podílejí spolu s nimi. Pouze apel na takový druh členství může odrazit zpochybňování ze strany těch, kdo ve jménu vlastní svobody zvažují podporu převratu ve prospěch vladaře, generála či prozatímní vlády.
Klíčovým argumentem je, že bez ohledu na to, kdo má z filozofického hlediska pravdu, může princip legitimity obsažený ve svrchovanosti lidu zajišťovat jeho souhlas pouze do té míry, do jaké lidé akceptují podobné apely. Odmítnou-li se lidé ztotožnit s komunitou, stane se vláda v jejich očích nelegitimní. Demokracie stručně řečeno nemůže existovat bez toho, že by lidé vzájemně sdíleli svou totožnost příslušníků společného orgánu.
Tato teze - kterou lze zredukovat na občanství - vystihuje hlavní úkol, před nímž nyní stojí irácký i evropský projekt. Jednoduše řečeno: jsou Iráčané příliš rozděleni a byli příliš dlouho utiskováni na to, aby se u nich mohl vyvinout nějaký druh pocitu společné totožnosti a vzniknout kolektivní orgán, který svrchovanost lidu vyžaduje?
Při budování nové demokratické komunity z již dnes svobodných a prosperujících evropských zemí je v některých ohledech v sázce mnohem méně. Avšak otázka, zda lze napravit ,,demokratický deficit" na evropské úrovni, rovněž závisí na tom, podaří-li se z 25 států, které budou již brzy tvořit Evropskou unii, ukovat sdílenou evropskou totožnost. Oba projekty jsou smělé. A u žádného není zaručen úspěch.
Charles Taylor je profesorem filozofie a práva na Northwestern University v Chicagu a emeritním profesorem filozofie na McGillově univerzitě v Montrealu. Tento článek je součástí série článků pracovní skupiny jmenované prezidentem Evropské komise Romanem Prodim, v jejímž čele stojí rektor Institutu humanitních věd Krzysztof Michalski a jejímž úkolem je identifikovat dlouhodobé duchovní a kulturní perspektivy rozšířené Evropy.
Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, září 2003.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka
You might also like to read more from Charles Taylor or return to our home page.
|
|
