The Worldly Philosophers
Alchymie násilí
Charles Taylor
|
|
|
|
2001-07-18
Zatímco Slobodan Miloševič čeká na svůj soudní proces v Haagu, bylo by možná vhodné položit si otázku, proč se kategorické násilí – genocida nebo etnické čistky, jaké jsme viděli v Bosně, Chorvatsku a v Kosovu – objevuje v našem „civilizovaném“ století tak často? Na tuto otázku, zdá se, není odpovědi.
Někteří lidé hledají vysvětlení v biologii: jelikož se násilí často dopouštějí mladí muži, dává se vina hormonům. Ale je těžké uvěřit tomu, že za to vše může testosteron.Ostatní jsou pro sociobiologické vysvětlení: lidé jsou agresivní vůči cizincům a drží s domácími. To se prý uplatnilo v evoluci. Toto opodstatnění však činí „význam“ bezpředmětným.
Až metafyzické vysvětlení kategorického násilí se zdá být samozřejmé. Jelikož se shledáváme nedokonalými, obětujeme to špatné v nás či obětujeme věci, které jsou pro nás cenné. Nebo považujeme ničení za božský akt (jako Kali-Shiva), ztotožníme se s ním, a tak se zříkáme toho, co bylo zničeno, očišťujíce a zároveň dávaje význam ničení.
Násilí vyvoláváme též díky vnitřnímu smyslu pro obranu, jako etika válečníků, u kterých byla myšlenka násilné smrti denním chlebem. Vzpomeňme si na regimenty, jež byly pojmenovány po hlavě mrtvého, řekněme třeba „Totenkopf“ batalion pruské armády. Teror se stává vzrušujícím; jsme na vrcholu. V tom jsme naprosto dokonalí.
Tyto odpovědi mohou být též zkombinované. Podřídíme se bohu, kterému je nabídnuta krev, ale ti, kdo obětují, se stávají posly násilí; brodí se v krvi s posvátným úmyslem. Protože to zahrnuje obě startegie, nic není uspokojivější, než posvátný masakr. René Girard zkoumal terén, na kterém se setkávají náboženství s násilím. Říká, že posvátné násilí se vyskytuje tam, kde mají lidé potřebu obnovit svou jednotu: napadení oběti má zahojit vnitřní rivalitu, která by rozdělila společnost.
Girard podotýká, že lidé obnovují svou jednotu z potřeby „všichni bez jednoho,“ s tím, že ten jeden je oběť. Může i nemusí to být vytvoření obětního beránka, který vyvolává pocit katarze, vypuzeného zla. Oběť, vyřazená ze hry je pak představována jako ztělesnění ďábla. Obětni beránek sice slouží k upevnění jednoty, avšak čelí dalšímu nebezpečí: možnosti, že jednotící společenský řád je zkorumpovaný nebo se hroutí.
Obětní beránci a cizí elementy jsou vytvořeny proto, že máme tendenci se identifikovat pomocí víry, ideálního řádu či způsobu života, a tak musíme odstranit zlo mimo nás. Shledáním někoho zlým či morálně chaotickým, je též nevýhodou, jež ochromuje. Nejsme schopni si to připustit. Proto promítáme zlo na okolí, na nějaké posly „znečištění“.
Abychom viděli zlo nebo nepořádek jako vnější, potřebujeme, pochopitelně, kontrast. V historii byl kontrast nacházen v „barbarech,“ „divoších,“ vzdálených národech, s nimiž neměli žádný kontakt. Tento kontrast byl definován jako vnější – my nejsme barbaři. Bez kontaktu s těmito národy byla tato strategie neškodná, i když to opravňovalo k použití násilí v případě, že kontakt nastal. Vzpomeňme si na dobytí Mexika, na obchod s otroky: každý měl radost z agrese.
To nejhorší násilí může vypuknout, když jsou cizí elementy shledány vinnými ze „znečišťování“ zevnitř, a proto je nutné provést očistku či je vypudit. Můžeme to vidět na příkladu historie evropského antisemitismu. V některých společnostech to modernizace ještě zhoršila. Židovská emancipace byla některými shledávána jako povolení „nepříteli“ k proniknutí. Tento názor vyvrcholil v Nacismu, který zkombinoval etiku válečníka s mytologickým zaháněním zla: svatý vztek s posvátným masakrem zároveň.
Náš moderní, racionální svět může tento proces zvrhle rozdmýchat. Ačkoli už existuje jen malá víra v „hněv Boží“, i mezi věřícími může být nepřítel eliminován ve jménu demokratické povinnosti. Republiky a demokracie jistě vyvinuly novou sílu násilí:lidi či národ. Národ může zaměnit svou demokratickou identitu za revoluci, zbavuje se tak vnitřního nepřítele – aristokratů, kulaků – a rozpoutat pak válku proti agresivní vnější „reakci“.
Mnoho demokratických států se, samozřejmě, této legitimity revoluce vyhnulo, avšak vyvstává zde další zdroj, od samé loajality k národní identitě, jež je pilířem politiky většiny demokracií. „Ostatní“ mohou být viděni jako hrozba vůči jejich identitě. Pokud zahrneme menšinu do našeho „národa,“ mohou volit tak, aby změnili naši identitu; pokud ji nezahrneme, nedostane občanství, klíč k modernosti. Tak či tak, mohli by chtít rozdělit naše území. Takže: asimilovat nebo vyčistit! Proto se 20. století, období demokracie, stalo rozkvětem etnických čistek. Kdokoli poruší náš morální řád, stane se odpadlíkem, zasluhujíc, co dostane.
Vezměme si muslimy v Indii. V očích vládnoucí strány Bharatiya Janata Party: mešity mohou být srovnány se zemí, neboť jejich výstavba byla v době svého vzniku ovocem agrese. Mezi méně sofistikovanými členy strany jsou výroky syrově hrubé: muslimové sem nepatří; pošlete je do Pakistánu.
Všimněte si té hrozné alchymie. Pouhá existence menšiny ohrožuje identitu. Přidejme věrohodné kruté příběhy a masové násilí není nikdy daleko, jelikož se vždy najdou mladí muži, připraveni jednat. Zvěrstva jsou spáchána. Jedna skupina vyčistí vesnici A; skupina protivníka pak vesnici B. Pomsta, oko za oko, důvěra je zničena i mezi lidmi , kteří žili pohromadě ve vesnici i v rodinách po generace. Vše se točí po spirále dolů.
Samozřejmě, že těmito černými silami hýbe elita, jako v Bosně v 90.letech a v Punjabu v roce 1947. Nedávné dění v Punjabu, kde ustávalo zabíjení mezi Sikhy a Hindustánci, ukazuje, že tento strašlivý dialektický vývoj není nezdolatelný. Někdy asi materiál vztahů ve smíšené společnosti vyzývá k pokusům o její zničení pomocí masakru.
Ještě jeden zdroj kategorického násilí musím zmínit. V dnešní době zachraňujeme a uznáváme oběti a trestáme pachatele a pronásledovatele. Starost o oběti je, podle Girarda, náboženství moderního světa. Je to síla, která bojuje s nespravedlností, ale také síla, která dělá tlusté čáry a veřejně označuje nepřátele. Protože když já jsem oběť, někdo musí být pronásledovatel. Prohlášením viny se dokazuje čistota. Naše příčina je dobrá, tím pádem můžeme trpět spravedlným násilím. Máme právo dělat hrozivé věci, právo, které jiní nevlastní. Tady je logika terorismu: jelikož já trpím díky ostatním, jsem oprávěn mrzačit.
Říká nám znalost těchto fakt, jak zmírnit či jak eliminovat kategorické násilí? Kant argumentoval tím, že řádné demokratické společnosti toho dosáhnou, jelikož jsou díky své přirozenosti méně agresivní. Neválčí mezi sebou a pravděpodobně netrpí ani občanskými válkami. Je to pravda, ačkoli když se objeví křižácká nálada v demokratickém převleku, neexistuje vůči nepřátelům žádné rytířství, tak jako za časů Saladina a Richarda Lví srdce. Je to jen krutý, neúprosný boj proti zlu.
Mohou však být učiněny kroky k potlačení práv propůjčených trpěním a tím zabráněno násilí spravedlivé pomsty. Máme žijící příklad toho, co je potřeba, v Nelsonu Mandelovi. Ten zapověděl pomstu ve prospěch podmínečné amnestie. Obvykle jsou takové amnestie vadné, neboť potlačují pravdu nebo alespoň uvědomění si chyb, které pak hnisají. Mandelova „Komise pavdy a usmíření“ měla za úkol vyzdvihnout všechny hrozné činy na světlo, ne však nutně kvůli tomu, aby byly pomstěny. Tyto činy, které byly vystaveny veřejnému doznání (za které, pokud bylo pravdivé, byla amnestie), nebyly zločiny spáchané pouze bývalými vládními představiteli. Byla zde skutečná spoluzodpovědnost.
Nikdo neví, zda to bude nakonec fungovat. Mandelův postoj ignoruje hlad po odvetě, stejně jako sebeospravedlnění.. Ale bez jeho neobyčejného zřeknutí se práv na obvinění, nemusela být Jižní Afrika nikdy tam, kde je.
Zmiňme také Polsko, ve kterém Adam Michnik radil předejít odvetě, aby bylo možné vytvořit novou společnost. Dalai Lamova odpověď na čínskou agresi v Tibetu nabízí další příklad. Kroky tohoto druhu pochází z čistě náboženských tradic, avšak už ne tak nutně z osobnícho přesvědčení. Ať je motivace jakákoliv, jejich moc neleží v potlačování bláznivé násilné kategorizace, ale v přeměně tohoto násilí ve jménu nového druhu pospolitého světa.
Někteří lidé hledají vysvětlení v biologii: jelikož se násilí často dopouštějí mladí muži, dává se vina hormonům. Ale je těžké uvěřit tomu, že za to vše může testosteron.Ostatní jsou pro sociobiologické vysvětlení: lidé jsou agresivní vůči cizincům a drží s domácími. To se prý uplatnilo v evoluci. Toto opodstatnění však činí „význam“ bezpředmětným.
Až metafyzické vysvětlení kategorického násilí se zdá být samozřejmé. Jelikož se shledáváme nedokonalými, obětujeme to špatné v nás či obětujeme věci, které jsou pro nás cenné. Nebo považujeme ničení za božský akt (jako Kali-Shiva), ztotožníme se s ním, a tak se zříkáme toho, co bylo zničeno, očišťujíce a zároveň dávaje význam ničení.
Násilí vyvoláváme též díky vnitřnímu smyslu pro obranu, jako etika válečníků, u kterých byla myšlenka násilné smrti denním chlebem. Vzpomeňme si na regimenty, jež byly pojmenovány po hlavě mrtvého, řekněme třeba „Totenkopf“ batalion pruské armády. Teror se stává vzrušujícím; jsme na vrcholu. V tom jsme naprosto dokonalí.
Tyto odpovědi mohou být též zkombinované. Podřídíme se bohu, kterému je nabídnuta krev, ale ti, kdo obětují, se stávají posly násilí; brodí se v krvi s posvátným úmyslem. Protože to zahrnuje obě startegie, nic není uspokojivější, než posvátný masakr. René Girard zkoumal terén, na kterém se setkávají náboženství s násilím. Říká, že posvátné násilí se vyskytuje tam, kde mají lidé potřebu obnovit svou jednotu: napadení oběti má zahojit vnitřní rivalitu, která by rozdělila společnost.
Girard podotýká, že lidé obnovují svou jednotu z potřeby „všichni bez jednoho,“ s tím, že ten jeden je oběť. Může i nemusí to být vytvoření obětního beránka, který vyvolává pocit katarze, vypuzeného zla. Oběť, vyřazená ze hry je pak představována jako ztělesnění ďábla. Obětni beránek sice slouží k upevnění jednoty, avšak čelí dalšímu nebezpečí: možnosti, že jednotící společenský řád je zkorumpovaný nebo se hroutí.
Obětní beránci a cizí elementy jsou vytvořeny proto, že máme tendenci se identifikovat pomocí víry, ideálního řádu či způsobu života, a tak musíme odstranit zlo mimo nás. Shledáním někoho zlým či morálně chaotickým, je též nevýhodou, jež ochromuje. Nejsme schopni si to připustit. Proto promítáme zlo na okolí, na nějaké posly „znečištění“.
Abychom viděli zlo nebo nepořádek jako vnější, potřebujeme, pochopitelně, kontrast. V historii byl kontrast nacházen v „barbarech,“ „divoších,“ vzdálených národech, s nimiž neměli žádný kontakt. Tento kontrast byl definován jako vnější – my nejsme barbaři. Bez kontaktu s těmito národy byla tato strategie neškodná, i když to opravňovalo k použití násilí v případě, že kontakt nastal. Vzpomeňme si na dobytí Mexika, na obchod s otroky: každý měl radost z agrese.
To nejhorší násilí může vypuknout, když jsou cizí elementy shledány vinnými ze „znečišťování“ zevnitř, a proto je nutné provést očistku či je vypudit. Můžeme to vidět na příkladu historie evropského antisemitismu. V některých společnostech to modernizace ještě zhoršila. Židovská emancipace byla některými shledávána jako povolení „nepříteli“ k proniknutí. Tento názor vyvrcholil v Nacismu, který zkombinoval etiku válečníka s mytologickým zaháněním zla: svatý vztek s posvátným masakrem zároveň.
Náš moderní, racionální svět může tento proces zvrhle rozdmýchat. Ačkoli už existuje jen malá víra v „hněv Boží“, i mezi věřícími může být nepřítel eliminován ve jménu demokratické povinnosti. Republiky a demokracie jistě vyvinuly novou sílu násilí:lidi či národ. Národ může zaměnit svou demokratickou identitu za revoluci, zbavuje se tak vnitřního nepřítele – aristokratů, kulaků – a rozpoutat pak válku proti agresivní vnější „reakci“.
Mnoho demokratických států se, samozřejmě, této legitimity revoluce vyhnulo, avšak vyvstává zde další zdroj, od samé loajality k národní identitě, jež je pilířem politiky většiny demokracií. „Ostatní“ mohou být viděni jako hrozba vůči jejich identitě. Pokud zahrneme menšinu do našeho „národa,“ mohou volit tak, aby změnili naši identitu; pokud ji nezahrneme, nedostane občanství, klíč k modernosti. Tak či tak, mohli by chtít rozdělit naše území. Takže: asimilovat nebo vyčistit! Proto se 20. století, období demokracie, stalo rozkvětem etnických čistek. Kdokoli poruší náš morální řád, stane se odpadlíkem, zasluhujíc, co dostane.
Vezměme si muslimy v Indii. V očích vládnoucí strány Bharatiya Janata Party: mešity mohou být srovnány se zemí, neboť jejich výstavba byla v době svého vzniku ovocem agrese. Mezi méně sofistikovanými členy strany jsou výroky syrově hrubé: muslimové sem nepatří; pošlete je do Pakistánu.
Všimněte si té hrozné alchymie. Pouhá existence menšiny ohrožuje identitu. Přidejme věrohodné kruté příběhy a masové násilí není nikdy daleko, jelikož se vždy najdou mladí muži, připraveni jednat. Zvěrstva jsou spáchána. Jedna skupina vyčistí vesnici A; skupina protivníka pak vesnici B. Pomsta, oko za oko, důvěra je zničena i mezi lidmi , kteří žili pohromadě ve vesnici i v rodinách po generace. Vše se točí po spirále dolů.
Samozřejmě, že těmito černými silami hýbe elita, jako v Bosně v 90.letech a v Punjabu v roce 1947. Nedávné dění v Punjabu, kde ustávalo zabíjení mezi Sikhy a Hindustánci, ukazuje, že tento strašlivý dialektický vývoj není nezdolatelný. Někdy asi materiál vztahů ve smíšené společnosti vyzývá k pokusům o její zničení pomocí masakru.
Ještě jeden zdroj kategorického násilí musím zmínit. V dnešní době zachraňujeme a uznáváme oběti a trestáme pachatele a pronásledovatele. Starost o oběti je, podle Girarda, náboženství moderního světa. Je to síla, která bojuje s nespravedlností, ale také síla, která dělá tlusté čáry a veřejně označuje nepřátele. Protože když já jsem oběť, někdo musí být pronásledovatel. Prohlášením viny se dokazuje čistota. Naše příčina je dobrá, tím pádem můžeme trpět spravedlným násilím. Máme právo dělat hrozivé věci, právo, které jiní nevlastní. Tady je logika terorismu: jelikož já trpím díky ostatním, jsem oprávěn mrzačit.
Říká nám znalost těchto fakt, jak zmírnit či jak eliminovat kategorické násilí? Kant argumentoval tím, že řádné demokratické společnosti toho dosáhnou, jelikož jsou díky své přirozenosti méně agresivní. Neválčí mezi sebou a pravděpodobně netrpí ani občanskými válkami. Je to pravda, ačkoli když se objeví křižácká nálada v demokratickém převleku, neexistuje vůči nepřátelům žádné rytířství, tak jako za časů Saladina a Richarda Lví srdce. Je to jen krutý, neúprosný boj proti zlu.
Mohou však být učiněny kroky k potlačení práv propůjčených trpěním a tím zabráněno násilí spravedlivé pomsty. Máme žijící příklad toho, co je potřeba, v Nelsonu Mandelovi. Ten zapověděl pomstu ve prospěch podmínečné amnestie. Obvykle jsou takové amnestie vadné, neboť potlačují pravdu nebo alespoň uvědomění si chyb, které pak hnisají. Mandelova „Komise pavdy a usmíření“ měla za úkol vyzdvihnout všechny hrozné činy na světlo, ne však nutně kvůli tomu, aby byly pomstěny. Tyto činy, které byly vystaveny veřejnému doznání (za které, pokud bylo pravdivé, byla amnestie), nebyly zločiny spáchané pouze bývalými vládními představiteli. Byla zde skutečná spoluzodpovědnost.
Nikdo neví, zda to bude nakonec fungovat. Mandelův postoj ignoruje hlad po odvetě, stejně jako sebeospravedlnění.. Ale bez jeho neobyčejného zřeknutí se práv na obvinění, nemusela být Jižní Afrika nikdy tam, kde je.
Zmiňme také Polsko, ve kterém Adam Michnik radil předejít odvetě, aby bylo možné vytvořit novou společnost. Dalai Lamova odpověď na čínskou agresi v Tibetu nabízí další příklad. Kroky tohoto druhu pochází z čistě náboženských tradic, avšak už ne tak nutně z osobnícho přesvědčení. Ať je motivace jakákoliv, jejich moc neleží v potlačování bláznivé násilné kategorizace, ale v přeměně tohoto násilí ve jménu nového druhu pospolitého světa.
Charles Taylor je profesorem filosofie na univerzitě McGill v Montrealu
Copyright: Project Syndicate and Institute for Human Sciences, July 2001
You might also like to read more from Charles Taylor or return to our home page.
|
|
Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.
