The World in Words
Čekání na Obamu
Simon Tay
|
|
|
|
Letošní podzim se nese ve znamení asijských schůzek. Summit Sdružení států jihovýchodní Asie (ASEAN) v Thajsku svedl koncem října dohromady všechny klíčové asijské hráče. V polovině listopadu se téměř všichni setkají znovu v Singapuru na summitu Asijsko-pacifické hospodářské spolupráce (APEC), a to za účasti nejvyšších představitelů tichomořských států i amerického prezidenta Baracka Obamy.
Summity jsou cirkusem s mnoha jevišti a zkratkami. Na summitu ASEAN se 10 nejvyšších představitelů zemí jihovýchodní Asie setkalo se svými protějšky z Číny, Japonska a Jižní Koreji. Zástupci těchto 13 zemí se pak znovu sešli s Indy, Australany a Novozélanďany.
Během jednání bylo údajně podepsáno zhruba 42 dohod v nejrůznějších otázkách, od nedořešených obchodních a hospodářských záležitostí až po zahájení činnosti komise pro lidská práva. Nebyl to špatný výsledek na summit, u něhož panovaly obavy, že se vůbec neuskuteční: předchozí jednání naplánované na duben do Bangkoku totiž narušili demonstranti – „rudé košile“ podporující svrženého thajského premiéra Tchaksina Šinavatru.
Pokud jde o Obamu, ten nejprve navštíví Japonsko a během jednání APEC se zúčastní rovněž prvního summitu USA-ASEAN. Poté odcestuje do Číny a Jižní Koreje. Jaký další rozměr by mohl americký prezident vnést do své první návštěvy regionu?
Obama doma stále bojuje za svou zdravotnickou iniciativu a omezuje ho i snaha podniknout včasné kroky v oblasti klimatických změn před kodaňským summitem, jenž má přinést dohodu o nástupnické smlouvě po kjótském protokolu. Existuje proto riziko, že do Asie přicestuje pouze k hvězdnému vystoupení a společnému fotografování, přičemž veškerou sílu si ušetří na jiné bitvy. Je však zapotřebí a mělo by se od něj očekávat více.
Začneme-li u Japonska, Obama si potřebuje vytvořit dobrý pracovní vztah s novým premiérem Jukiem Hatojamou. Japonsko vyjádřilo podporu východoasijské komunitě zahrnující také Indii, Austrálii a Nový Zéland, zatímco čínští a jiní představitelé rozšíření okruhu zpochybňují. USA by měly japonskou iniciativu přivítat a spolupracovat s Asií jako s celkem. Udržovat si v Japonsku blízkého spojence je pro to výchozím předpokladem.
Přesuneme-li se k ASEAN, velká pozornost se bude soustředit na to, jak se Obama postaví k nejvyššímu představiteli Barmy, jenž bude rovněž přítomen. Obama by se měl postavit na stranu demokracie a přispět k prosazení čistého hlasování ve volbách, které junta slíbila na rok 2010.
Existují však i jiné, širší příležitosti. ASEAN bylo a je středobodem asijského regionalismu, avšak někteří Australané navrhují soustředit se pouze na větší země. Obyvatelé jihovýchodní Asie začali být opět otevření vůči americkému vedení, a tak lze zahájit smysluplné iniciativy, které by našly odezvu u regionálních aspirací.
Jednou z takových iniciativ je volnější obchod. Zatímco USA stály opodál, pokračovalo uzavírání vnitroasijských dohod. Americký senátor Richard Lugar přišel s myšlenkou dohody o volném obchodu mezi USA a ASEAN. Protože je však členem sdružení i Barma, mohlo by to být politicky příliš složité; realističtější je možná vytvoření podskupiny uvnitř ASEAN.
Další možností pro USA je naléhat na vytvoření Transpacifického partnerství. Tento návrh padl na sklonku Bushovy administrativy s cílem upevnit vazby na některé členy ASEAN – Singapur, Vietnam a Brunej – i další státy z celého Tichomoří. Tato iniciativa by se dala rozšířit tak, aby zahrnovala i další otevřené ekonomiky jihovýchodní Asie – Malajsii a Thajsko –, přičemž konečným cílem by byla dohoda v celé šíři APEC. Pokud by se ji podařilo realizovat do konce roku 2011, kdy role hostitele všech ostatních politických špiček připadne Obamovi, byl by to impozantní úspěch.
V dnešní době krize a nezaměstnanosti může americká veřejnost volnější obchod zpochybňovat. Stále více amerických firem si však uvědomuje, že neustále rostoucí asijské trhy jsou stěžejní pro jejich budoucí zisky i pro celkové hospodářské zotavení.
Většina ekonomických rámců existuje pouze mezi asijskými zeměmi, avšak americká iniciativa by je mohla překonat a zajistit, že tento region zůstane otevřený a angažovaný ve vztahu k USA. Zároveň by to mohlo pomoci zeslabit tendenci některých vlád přimykat se stále těsněji k prudce se rozvíjející čínské ekonomice.
Jakmile Obama dorazí do Pekingu, samozřejmě musí dál posilovat spolupráci s Čínou. V otázce hospodářské krize, klimatických změn a řady dalších celosvětových problémů jsou Čína a USA potenciálně rozhodujícími aktéry. USA se však musí zapojit i multilaterálnější formou, aby obsáhla také menší státy jihovýchodní Asie. V posledním desetiletí okouzluje tyto státy Čína a USA jim musí nabídnout atraktivní alternativu.
V očích cyniků je APEC debatním kroužkem a ASEAN arénou pro pokračující zápas mezi Čínou a Japonskem, přičemž nablízku stojí i Indie. Navzdory rivalitě a veškerému tlachání je však zřejmé, že se asijské země sbližují. A zatímco asijský regionalismus je chaotický a plný napětí a bodů sváru, USA působí v regionu jako stabilizující mocnost.
Obama má příležitost zajistit, aby region dál chápal USA jako nezbytného aktéra – který je dnes otevřenější a ochotnější než dříve. Pokud toho Obama dosáhne, bude jeho dlouhá cesta pro Američany přínosná a Asiaté si uvědomí, že stálo za to na něj čekat.
Simon Tay je předsedou Singapurského institutu mezinárodních záležitostí a členem Asijské společnosti.
Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Simon Tay or return to our home page.
|
|
