Snižování daní je krédem volnotržních konzervativců už od dnů Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové. Teď se k volání po nižších daních připojili další politici, mezi jinými také francouzský prezident Jacques Chirac, Edmund Stoiber a dokonce švédští socialisté. Hlavním argumentem pro nižší daně je jejich ekonomická účinnost, ale svou roli odedávna hrají také zmatečná prohlášení o daňové "spravedlnosti". Je překvapující, že zmatkem trpí jak zastánci daňových škrtů, tak jejich odpůrci.

Daně jsou nejdůležitějším nástrojem společnosti k uplatňování její celkové koncepce spravedlnosti. Většina diskusí o daňové spravedlnosti se ale soustřeďuje jen na odporující si argumenty o nejspravedlivějším způsobu rozložení daňové zátěže napříč příjmovými skupinami. Tento přístup je však beznadějně krátkozraký, poněvadž neexistuje způsob, jak zhodnotit spravedlnost jakéhokoli rozložení daňových zátěží v poměru k příjmu, pokud na takové rozložení nepohlížíme v kontextu hodnot, jež společnost uznává a jež se snaží dodržovat.

Vzpomeňme například polemiku o tom, zda daně odstupňované dle výše příjmu mají být nahrazeny jednosazební či "paušální" daní. Třináctiprocentní paušální daň, kterou Rusko zavedlo v loňském roce, se kupříkladu těší velké oblibě u amerických konzervativců - včetně prezidenta Bushe - a celkově tato myšlenka získává stále výraznější podporu v americkém Kongresu.

Zatímco oficiálním důvodem pro zavedení paušální daně byla v Rusku ekonomická účinnost s konkrétním důrazem na přibližování se okolnímu světu, stoupenci paušální daně ve Spojených státech vyzdvihují fakt, že shodná daňová povinnost pro všechny je spravedlivá. Paušální či rovná daň se totiž mnoha lidem zdá spravedlivá už svou podstatou.

Jsou zde ovšem i lidé, kteří naopak tvrdí, že rovná daň je ze své podstaty nespravedlivá. Podle jejich názoru nejde u daňové spravedlnosti o to, zda všichni platí stejnou daň. Pro ně je spravedlivé, že lidé, kteří mají více peněz, platí vyšší daň: férový díl daňového břemene je ten, v němž se odráží platební schopnost plátce daně. Některé země - například Německo, Itálie či Spanělsko - mají princip "platební schopnosti" zakotven dokonce v ústavě.

O těchto vzájemně neslučitelných principech spravedlnosti se nehovoří jen na politickém fóru. Mluví se o nich i v právních a ekonomických spisech o daňové politice. Ten "správný" pohled na věc z nich ale nevyčteme, protože celá tato problematika - to jest hledání spravedlivého standardu v distribuci daňového břemene - vychází z jednoho zásadního omylu.

Každé tvrzení o spravedlivém rozložení daňových břemen musí vycházet z jisté základní čáry - tedy z jisté hodnoty, od níž se měří břemeno každého daňového poplatníka. Touto hodnotou je téměř bez výjimky příjem před zdaněním.

Na první pohled se to zdá v pořádku. Lidé pobírají mzdu nebo mají příjem z jiných zdrojů. Pak přijde vláda a část jejich příjmů jim vezme v daních. Otázkou je, jakou část příjmu může vláda od každého takového člověka žádat a být přitom spravedlivá.

Bylo by ovšem zavádějící předpokládat, že rozdělení příjmů před zdaněním je morálně závažný výchozí bod a že spravedlnost daňové zátěže spočívá v tom, nakolik se od něj odchýlí. Rozložení příjmů před zdaněním totiž nemá žádný morální význam a morální význam tudíž nemá ani rozložení daňové zátěže stanovené oproti základní čáře.

Je to prostá logika. Rozložení příjmů před zdaněním by mělo morální význam, kdyby každý vlastnil svůj příjem před zdaněním do chvíle, než si z něj daně část vezmou. Na celý náš výdělek před zdaněním však nemáme vlastnické právo. Vyděláváme ve světě, kde jsou vlády, což je nutně svět, kde existují daně.

Bez daněmi podporovaných právních a ekonomických institucí, díky nimž existuje tržní ekonomika, bychom neměli nic - nebo alespoň nic, co by se blížilo tomu, co máme teď. To, co vyděláme před zdaněním, je výsledkem toho, co my a ostatní děláme na pozadí vládních politik a institucí, včetně zdanění. Příjem před zdaněním nemůže být nezávislou morální základní čarou daňové spravedlnosti, protože nemá smysl hodnotit daně jako odchylku od základní čáry, kterou daně samy zčásti vytvořily.

Odmítáme-li nepodložené diskuse o spravedlnosti v rozložení daňové zátěže, neznamená to ještě, že odmítáme morální význam daňových otázek. Ovšem skutečné otázky o spravedlnosti a daních jsou o něčem jiném. Daně bychom neměli chápat jako zásah vlády do předchozích vlastnických práv, ale jako součást právní a ekonomické struktury, bez které by systém vlastnických práv nikdy nevznikl.

Daňová spravedlnost spočívá v cílech a realizaci celkové hospodářské politiky vlády, včetně politiky daňové. Zda budeme tyto cíle vnímat jako spravedlivé, bude záležet na tom, nakolik se v nich bude odrážet náš závazek vůči prosperitě, svobodě, rovnosti a odpovědnosti jednotlivce - nebo jakýmkoli jiným a dalším hodnotám, které si v naší společnosti zaslouží uznání.

Zhruba takto by měly vypadat politické argumenty na téma daňové politiky - nejde totiž o to, zda bohatí by měli být zdaněni vyšší sazbou než chudí. Tradiční diskuse o spravedlnosti daní se snaží řešit iluzorní otázku a odvádějí pozornost od skutečného morálního významu daní: totiž že daňovou spravedlnost nelze oddělit od spravedlnosti celého ekonomického a sociálního systému, který je živ právě z daní.