Nadměrné zdanění může otupit pobídky a brzdit růst. Příliš nízké zdanění ale může vést k témuž. Vlády se skrovnými příjmy z daní nedokáží zajistit základní veřejné statky. Ještě horší je, že nízké příjmy z daní v chudých zemích často plynou z nedostatků systému výběru daní (nikoliv z nízkých daňových sazeb), jež mimo jiné podporují neproduktivní podnikání.

Význam dobře navržené daňové soustavy dokládá Indie. V Béngalúru si high-tech společnosti vybudovaly areály na světové úrovni, plné šlechtěných trávníků a vysokorychlostních sítí pro dálkový přenos dat. Mimo tyto areály ovšem leží otevřené stoky, nikým nesbírané odpadky a silnice v havarijním stavu. Ačkoliv společnosti nových technologií v každém okamžiku přenášejí terabajty informací do odlehlých kontinentů, místní doprava se pohybuje bezmála středověkou rychlostí.

Podniky v Béngalúru proto provozují své vlastní autobusové linky, najímají si soukromé dodavatele pitné vody a montují generátory, aby se chránily proti výpadkům dodávek elektrické energie. Stát tenhle nepořádek neumí napravit, protože je na mizině. Indický státní dluh přesahuje 70% HDP, takže víc než polovina příjmů z daní jde na splátky úroků.

Dluh však nevznikl kvůli přílišnému utrácení v minulosti. Indické vládní výdaje dosahují asi 15% HDP, přičemž průměr v OECD činí asi 40% HDP. Indické finanční potíže plynou spíš ze špatně koncipovaného a spravovaného daňového systému. Sazby i pravidla daní z příjmu fyzických i právnických osob se dle mezinárodních standardů jeví uměřeně. Nicméně, indická vláda vybere daně z příjmu ve výši jen asi 3,7% HDP, tedy asi polovinu oproti Jižní Koreji a dalším asijským tygrům.

V Indii zhruba čtvrtinu HDP tvoří zemědělství, avšak ani zámožní zemědělci neplatí daně. Exportně zaměřené společnosti podnikající v softwarové branži a dalších oblastech mají na své zisky daňové prázdniny, ačkoliv jejich zaměstnanci daně z příjmu platit musí. Navzdory rozumným sazbám jsou široce rozšířené daňové úniky.

K šizení dochází proto, že vláda neinvestovala do personálu ani do systémů odhalujících daňové podvodníky, jimž jen zřídka hrozí cesta za mříže, a jsou-li chyceni, často se pomocí úplatků potížím vyhnou. Při podrobnějším pohledu zjistíme, že vyhýbání se „přímým" daním z příjmů a zisků zrcadlí zmatky v systému „nepřímých" daní uvalených na výrobu a spotřebu.

Přes 60% nepřímých daní, které mají tentýž podíl na celkových daňových příjmech, tvoří v Indii daně spotřební. Základní spotřební daň byla stanovena na 16% hodnoty výstupu firmy. Dále existuje celá škála úlev, osvobození a přirážek. Tak například, na kategorie jako potravinářské výrobky, zápalky, bavlněná příze a počítače je uvalena „snížená sazba daně" ve výši 8%.

Některé výrobky, mimo jiné polyesterová vlákna, automobily, kondicionéry a pneumatiky, jsou zatíženy dodatečnou „zvláštní spotřební daní" (SED) ve výši 8%. Na „zboží zvláštního významu" je uvalena „přidaná spotřební daň" (AED, pozor na odlišnost od SED).

Osvobození od spotřebních daní jsou četná a komplikovaná a vztahují se mimo jiné na firmy s celkovými ročními tržbami do 10 milionů rupií a na firmy sídlící v určitých znevýhodněných či zaostalých oblastech. Celkově se tato osvobození dělí do 70 širokých kategorií, rozčleněných do 259 položek, 52 podmínek a 7 seznamů, z nichž každý obsahuje množství údajů.

Daňová osvobození si říkají o zneužití. Nižší úředníky, již mají značnou volnost v uplatňování podmínek, lze za jistou cenu přesvědčit, aby si skutečnost vykládali příznivějším způsobem. Zboží zdaněné vysokou sazbou (například leštěná žula) se prodává jako zboží zdaněné sazbou nízkou (například neleštěná žula).

Vyhýbání se spotřebním daním je nakažlivější než vyhýbání se daním ze zisků a příjmů. Jestliže jedna firma spotřební daně obchází a daňová sazba je v porovnání s nezdaněnou ziskovou marží v branži vysoká, její konkurenti musí také podvádět, už jen proto, aby se udrželi. Jak se daňové úniky šíří, vlády zavádějí „dodatkové" a „zvláštní" daně, čímž podněcují k dalším únikům.

Výběr přímých daní trpí také. Úplatek předaný výběrčímu daní za příznivou klasifikaci, rozdíl mezi hodnotou leštěné a neleštěné žuly a vykazování nižších než skutečných tržeb vytváří „černé" fondy, které nelze uvádět do daňových přiznání.

Pokoutní plány na obcházení nepřímých daní nejenže oslabují schopnost státu poskytovat základní veřejné statky, ale také odrazují firmy od zavádění produktivnějších technologií, které vyžadují postupy zahrnující provoz ve velkém. Vzhledem k tomu, že nepřímým daním lze snadněji unikat provozováním mnoha malých organizací místo jedné velké, nelze dosáhnout úspor z velkovýroby. Za povšimnutí stojí, že v softwarové branži, kde jsou od nepřímých daní osvobozeny všechny jednotky, dosahují indické společnosti efektivní velikosti.

Mohla by Indie napodobit příklad Číny, kde racionalizace nepřímých daní v roce 1994 připravila půdu pro skvělou konjunkturu? Nebo koaliční vlády vitální demokracie nejsou takové reformy schopné?

Loni indická vláda vedená stranou BJP předložila legislativu nařizující prudká snížení rozpočtového deficitu. Poté jmenovala pracovní skupinu, která měla za úkol formulovat nezbytné změny v daňových a výdajových politikách. Letos v červenci tato skupina navrhla zvýšení daní (nikoliv škrtání výdajů), mimo jiné prostřednictvím odstranění většiny osvobození od nepřímých daní. Zdá se, že nová indická vláda pod vedením Kongresu je návrhům také nakloněna. Pokud Kongres a opoziční strany dotáhnou věc do konce, udělají velký kus práce pro udržení hospodářského růstu země a pro rozptýlení názoru, že demokracie nedokáží udělat to, co je potřeba k povzbuzení rozvoje.