Saturday, July 26, 2014
Exit from comment view mode. Click to hide this space
0

Cílování na mušce

LONDÝN – V ekonomicky šťastnějších časech roku 2005 Mervyn King – tehdy i nyní guvernér Bank of England, britské centrální banky – ve svém projevu zdůraznil význam zakořeňujícího očekávání veřejnosti ohledně stabilní, nízké inflace. Varoval, že „když inflačním očekáváním dovolíte, aby se příliš odchýlily od cíle, můžete skončit v dosti vážném maléru vyžadujícím nákladný postup, jímž je vrátíte zpět.“ Teď musí mít King vrásky na čele.

Čtvrtletní průzkumy postojů veřejnosti, jejichž vypracování si objednává sama Bank of England, odhalují, že došlo k narušení věrohodnosti její Měnověpolitické komise (MPC). Už 15 měsíců je o víc než procentní bod překračován 2% inflační cíl stanovený vládou, jehož prosazování se předpokládá od Bank of England. Po většinu tohoto období britská veřejnost očekávala, že v nadcházejícím roce bude inflace oproti loňsku nižší, díky dosavadním přesvědčivým výsledkům MPC v oblasti cenové stability. Teď se důvěra rozplynula: inflační očekávání dohnala aktuální míru inflace ve výši 4 %.

Za aktuálním děním se neskrývá žádné tajemství. Nad mandátem k udržování stability cen vítězí obavy o růst. Zavládl strach, že zpřísnění měnové politiky stlačující inflaci by mohlo podrazit nohy nesmělému ekonomickému oživení.

Nejenže tedy MPC už od roku 2009 drží úrokové sazby na naprosto minimální hodnotě 0,5 %, ale centrální banka ještě politiku zmírnila takzvaným „kvantitativním uvolňováním“ – tedy tím, že máchnutím úředního pera rozšiřuje měnovou bázi v naději, že tím vzpruží domácí úvěrové trhy. Jenže Spojené království teď čelí nejhoršímu možnému výsledku: stagflaci. Ekonomika pociťuje inflační cenu politiky centrální banky, leč nedostává se jí zamýšleného růstového přínosu.

V USA, kde Federální rezervní systém operuje s podobně uvolněnou měnovou politikou, vypadá situace růžověji – alespoň na první pohled. Americká ekonomika předvádí přesvědčivější oživení než britská a Fed oproti Bank of England a Evropské centrální bance nemá od kongresu explicitní mandát k dosahování konkrétního inflačního cíle.

Ve srovnání s Bank of England se tedy zdá, že ona velevýznamná věrohodnost měnového orgánu je v případě Fedu méně ohrožená. I v USA však úředníci rozhodující o politikách, kupříkladu Thomas Hoenig, prezident Federální rezervní banky v Kansas City, vyjadřují znepokojení, že inflační očekávání mohou přijít o svou zakotvenost, vlivem masivní expanze vládního dluhu a bilance Fedu od finančního zhroucení v roce 2008.

Všechny hlavní centrální banky Západu – dokonce včetně tradičně „jestřábí“ ECB – budí dojem, že strkají hlavu do písku. Přesto existuje něco, co pro zajištění přínosů pravidel inflačního cílování (věrohodnost a dobře zakotvená inflační očekávání) mohou udělat a přitom podpořit oživení: zvýšit deklarovaný cíl.

Argumenty pro takový postup lze nejlépe předvést na Británii, kde je situace obzvlášť choulostivá. Britské orgány se rozhodly učinit prioritou fiskální konsolidaci a přitom zachovávat uvolněnou měnovou politiku, aby zmírnily rizika ohrožující oživení v důsledku vyšších daní a nižších vládních výdajů. Jejich úvaha je jasná (ač ji politici zřídka jasně formulují): zatímco ztráta tržní důvěry v solventnost britského státu by téměř s jistotou vyvolala depresi, inflaci překračující cíl lze napravit za relativně snesitelnou cenu na úkor životních úrovní (byť vyšší, než by měla být).

Přijmeme-li pro účely argumentace přesvědčivost této logiky (a soudržnost jí nemohou upřít ani její kritici), bylo by pošetilé zlehčovat riziko pádivé inflace a bagatelizovat hospodářskou a sociální újmu, již by zapříčinila. Do té míry, do jaké je tolerance inflace překračující cíl také odrazem touhy obrousit reálnou hodnotu veřejných i soukromých dluhů, by se mohly prudce zvýšit tržní úrokové sazby, čímž by se zadlužené vlády a domácnosti ocitly v ještě větší patálii.

Mnozí komentátoři jsou přesvědčeni, že meze obřích státních rozpočtů přinutí vlády spoléhat na inflaci. Je-li tomu tak, je lepší postupovat transparentně, ne jako Bank of England. Řečeno jednoduše, abychom inflační očekávání účinně zakotvili, inflační cíle musejí být realistické.

Současný rébus, před ním tvůrci politik stojí a v němž se hraje o hodně, naznačuje, že v kontextu velkého ekonomického šoku je třeba zásady inflačního cílování aplikovat pružně. To by znamenalo, mimo jiné, zvýšení cíle na úroveň odpovídající skutečné míře inflace zaznamenané v předkrizovém období – tedy na úroveň, již by veřejnost přijala jako realistickou, poctivou a věrohodnou.

Takový postup by snížil zadluženost a daňové zatížení budoucích generací a zároveň by zásadním způsobem omezil rizika mnohem vyšší inflace v kratším výhledu. Navíc až se hladiny zadluženosti sníží a agregátní poptávka oživí, vyšší inflační cíl – a obnovení důvěry, které by s sebou přinesl – by centrálním bankám umožnil návrat k nižšímu cíli inflace, aniž by vyvolaly recesi.

Exit from comment view mode. Click to hide this space
Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured