Saturday, November 22, 2014
0

Jak zkrotit „voodoo ekonomiku“

Američané zase jednou završili sezonu s prezidentskou kampaní, v níž byla úroveň debaty o hospodářské politice propastná. Na republikánské straně se u stranických pisálků, odborníků na ovlivňování veřejného mínění i mnoha lidí, kteří by měli mít na víc, náhle vyvinula mimořádná slabost pro cosi s názvem „Průzkum CPS o zaměstnanosti domácností“ jakožto pro údajného průvodce měsíčními změnami na trhu práce. Průzkum CPS nikdy nebyl k něčemu takovému určen, ale vrhal nejpříznivější světlo na úděsnou bilanci Bushovy administrativy v otázce zaměstnanosti.

Na demokratické straně se stejná sorta stranických pisálků a lidí z public relations zaměřila jako laserový paprsek na špatné zprávy o působení George W. Bushe v oblasti zaměstnanosti a ignorovala dobré zprávy o výkonnosti a produktivitě. Republikáni i tentokrát reagovali tendenčně tím, že se soustředili na míru nezaměstnanosti, a nikoliv na počet pracovních míst – jako by bylo dobrou zprávou, že mizerný trh práce od roku 2001 uměle stlačil počet uchazečů o zaměstnání.

V podobném duchu republikáni úlisně vyzdvihovali Bushovy daňové škrty – jejichž ekvivalent označil Bushův otec, prezident George H. W. Bush, před dvaceti lety za „voodoo ekonomiku“ – jako vrchol ekonomické moudrosti. Přitom nevěnovali žádnou pozornost značné zátěži, kterou Bushem prosazené porušení rovnováhy amerických veřejných financí uvalí na ekonomiku USA v příštích několika desetiletích. Demokraté zase předstírali, že daňové škrty ekonomiku poškodily již nyní , přestože měli vědět, že největší škody teprve přijdou.

Republikáni ještě zvětšili své ekonomické dryáčnictví tím, že se zběsile snažili minimalizovat veřejné vnímání dlouhodobých fiskálních problémů amerického systému sociálního pojištění, a to do značné míry proto, aby odvedli pozornost od skutečnosti, že Bush promrhal rozpočtové přebytky, které mu odkázal prezident Clinton – a spolu s nimi možná i poslední skvělou příležitost dát tyto věci v zemi do pořádku dříve, než nastane nějaká forma katastrofy. Titíž republikáni se rovněž stavěli za omezení vládních výdajů a současně blokovali institucionální změny kongresových procedur, které byly pro takové výdajové omezení potřebné.

Všechno toto hospodářské eskamotérství ještě prohloubili novináři v televizích, tištěných médiích a na internetu. Kromě malého počtu dobrých článků v ekonomicky zaměřeném tisku lze jen obtížně tvrdit, že kdokoliv, kdo četl nebo poslouchal zpravodajství o kampani v anglickém jazyce, se mohl dozvědět cokoliv zajímavého či relevantního o otázce, čí hospodářská politika Americe s větší pravděpodobností prospěje lépe.

Částečně na tom nese vinu ekonomická profese. Laureáti Nobelovy ceny, jako je Edward Prescott, nemají co vykládat o výhodách daňových škrtů, aniž přitom poukážou na skutečnost, že daňový škrt doprovázený zvýšenými výdaji není vůbec daňový škrt, nýbrž spíše daňový přesun do budoucna – nadto daňový přesun, který zvyšuje rizika a odrazuje od akumulace. Velká část problému však pramení z existence špatně informované, nedovzdělané a málo zvídavé novinářské obce. Sklon k povrchnosti v informování o hospodářských otázkách možná opravdu vedl manažery kampaně k přesvědčení, že tisk jejich sdělení zkreslí, a proto nenašli odvahu ani k pokusu nastínit to, co pokládali za skutečné principy své hospodářské politiky.

Na tomto místě bych měl jako „učený vědátor“ přijít s vlastním kouzelným plánem, se svým chytrým schématem, jak zjednat nápravu a dát svět zase do pořádku. Já však žádný plán nemám.

Jiskřička naděje nicméně existuje. Poslední dvě generace občanů se staly svědkem vzestupu nezávislých centrálních bank, jejichž monetární politika, do značné míry izolovaná od politik stranických, si klade za cíl maximální možnou zaměstnanost a kupní sílu v souladu s cenovou stabilitou. Monetární politika v průmyslovém jádře nebyla v této éře nezávislých centrálních bank ani zdaleka dokonalá, avšak zároveň byla mnohem lepší než to, co bylo předtím, a znamenala vítězství technokracie.

Zdá se, že americký politický systém je přinejmenším neschopen nastiňovat otázky centrální fiskální politiky způsobem, jenž by poskytl voličům příležitost udělat si informovaný úsudek a rozlišovat mezi jednotlivými kandidáty – a to i mezi kandidáty, jejichž programy jsou seriózní, a těmi, jejichž program tvoří jen matematicky nemožné šprýmy.

Možná nastal čas pro další technokratický posun: vedle správní rady centrální banky by usedla také rada pro fiskální stabilizaci. Stejně jako centrální banka existuje proto, aby zajistila, že se monetární politika nedostane do rozporu s cenovou stabilitou, ručila by rada pro fiskální stabilizaci, že výdajové pravomoci zůstanou v souladu s úrovní daní stanovenou zákonem.

Nechť vypukne debata.

  • Contact us to secure rights

     

  • Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

    Please login or register to post a comment

    Featured