CAMBRIDGE – Odměňování manažerů je dnes hlavní starostí řídících orgánů firem i regulačních orgánů vlád. Jeden z aspektů debaty si ovšem zaslouží hlubší přezkoumání: volnost vrcholných manažerů zvolit si okamžik, kdy za své akciově založené pobídky zinkasují peníze. Obvyklá výplatní ujednání dávají řídícím pracovníkům širokou svobodu ohledně toho, kdy prodají akcie a uplatní opce, které v rámci odměn obdrželi. Tato volnost je ale jak zbytečná, tak nežádoucí.

Možnost zpeněžení cenných papírů libovolně načasovat dovoluje manažerům využít zvláštních znalostí o jejich společnostech tak, aby prodali před poklesem cen akcií. Přestože zákony o obchodování se znalostí interních informací manažerům zneužití „tvrdých“ pramenných údajů hypoteticky znemožňují, řídící pracovníci obvykle mají po ruce „měkké“ informace, které je oproti trhu zvýhodňují. Je ostatně dobře zdokumentovaným faktem, že manažeři při obchodování s akciemi vlastní firmy dosahují značně „neobvyklých“ výnosů – tedy výnosů ve srovnání s trhem nadprůměrných.

Druhý problém volnosti manažerů co do načasování prodeje svých akciových opcí a akcií tkví v tom, že je motivuje k tomu, aby svého vlivu na zveřejňování firemních informací využili k manipulaci ceny akcií a zabránili tak jejímu poklesu, než uskuteční svůj prodej. Empirické studie zjistily spojitost mezi rozsahem prodejů z řad řídících pracovníků a manipulacemi výdělků – legálními i nelegálními.

Co s tím? Zaprvé, výplata manažerů za prodej akcií by neměla záviset na jediné akciové ceně. Tato výplata by se měla zakládat spíše na průměrné ceně akcií za delší časové období.

Podle jednoho z možných řešení by řídící pracovníci usilující o zpeněžení akcií prodávali tyto akcie samotné firmě za cenu založenou na průměrné ceně akcií, třeba během následných šesti měsíců. Anebo by manažerovi, který se chce zbavit svého podílu, bylo dovoleno akcie prodat na trhu, ale jedině postupně, podle předem stanoveného, automatického plánu, který by se samočinně uskutečňoval (šlo by třeba o šestinu odprodávaného počtu akcií každý první obchodovací den během následujících šesti měsíců).

Tento přístup by manažerům stále ponechával volnost v rozhodování, kdy své akcie zpeněží, třebaže ne přesně na den. Aby se vazba mezi výplatou a výkonem ještě posílila a aby se omezila možnost manažerů oslabovat ji využitím interních informací a kontroly nad zveřejňováním firemních informací, od manažerů by se mohlo požadovat, aby své zvolené období ohlásili se značným předstihem. Případně by toto období mohlo být určeno předem, už když se akciově založené odměny rozdávají.

Podle ujednání o včasném oznámení odprodeje by manažer rozhodnutý prodat určitý počet akcií musel svůj záměr oznámit se značným předstihem, řekněme víc než šestiměsíčním. Aby tedy řídící pracovník směl prodat například 100 tisíc akcií v období od července do prosince a obdržel průměrnou cenu za toto období, musel by prodej oznámit před začátkem daného roku.

Při takto včasném oznámení by se mohly objevit veškeré interní informace, které manažer během svého rozhodování zná, a promítnout se do ceny akcií dřív, než se určí výše výplaty za daný odprodej. Tržní cena by navíc mohla zohlednit i důsledky plynoucí z avízovaného manažerova plánu prodeje. Průměrná cena akcií během výplatního období by tak ve výsledku přesněji odrážela skutečnou hodnotu akcií, což by upevňovalo vazbu mezi výplatou a výkonem.

Alternativou k požadavku včasného oznámení odprodeje je zavést neovlivnitelné ujednání, které manažerům neponechá žádnou volnost ohledně toho, kdy svou akciově založenou odměnu zpeněží. Podle takového aranžmá by se vyhrazené akcie a opce na akcie přidělené v určitém roce vyplácely v budoucích letech podle pevného, postupného a předem ohlášeného kalendáře, stanoveného v době, kdy se vyhrazené akcie a opce na akcie rozdávají.

Představenstvo společnosti by mělo tento kalendář nastavit tak, aby se zajistilo, že řídící pracovníci budou vždy vlastnit žádoucí akciový podíl. Poněvadž takovýto samočinný přístup neponechává řídícím pracovníkům žádnou volnost ohledně toho, kdy své akciově založené odměny zpeněží, zajišťuje nejefektivnější metodu jak manažerům zabránit, aby si trh proměňovali v „hazardní hru“, a zajistit, aby nebyli odměňováni za své informační zvýhodnění.

Neexistuje naprosto žádný důvod proč dovolovat, aby se výplaty manažerů zakládaly v nejlepším případě na náhodné ceně akcií k jedinému dni, natož na jejich schopnosti seznamovat se s interními informacemi či ovlivňovat zveřejňování informací. Zrušením této možnosti bychom významně posílili přínosy akciově založeného odměňování pro výkonnost firem – a pro jejich akcionáře.