Proč se vztah mezi Tchaj-wanem a Čínou natolik vzpírá řešení? Proč navzdory společným hospodářským zájmům - milion Tchajwanců žije na kontinentě, neboť pracují ve zhruba 50 tisících firem, do nichž Tchajwanci investovali přes 400 miliard dolarů - na Tchaj-wan míří 500 čínských raket krátkého dosahu?

Současným zdrojem napětí je rozjezd tchajwanského prezidentského klání, jež vyvrcholí 20. března. Úřadující Čchen Šuej-pien zahájil proces směřující k referendu, v němž by jednou bylo možné se Tchajwanců dotázat, zda chtějí formálně uznat dnešní de facto existující nezávislost. To Čínu přivádí k zuřivosti.

Ostatně, už v roce 1936 řekl Mao Ce-tung Edgaru Snowovi: „Bezprostředním úkolem Číny je získat zpět všechna naše ztracená území." Jmenovitě přitom zmínil „Formosu". Od oné chvíle Čína usiluje o splnění Maovu závazku.

Nové čínské vedení dává často najevo novou diplomatickou uvážlivost a uměřenost. Avšak Luo Jüan, vysoce postavený plukovník čínské Akademie vojenských věd, nedávno prohlásil, že pokud tchajwanští předáci „odmítnou přijít k rozumu a budou nadále využívat všelidová hlasování jako výmluvu pro úsilí o nezávislost, vženou [své] krajany do propasti války."

Jak je ve věku, který sebeurčení považuje za posvátný princip, možné, že se Tchaj-wanu - který byl součástí Číny jen čtyři z uplynulých jedenácti desetiletí a pod kontrolu Čínské lidové republiky nikdy nepatřil - všechny národy vyhýbají, jakmile se nahlas podiví, proč by mu nemělo být dovoleno jít svou cestou?

Příčiny mají hluboké historické kořeny. Když se Mao a čínští komunisté ujali roku 1949 moci, přislíbili „znovusjednocení vlasti", jež počítalo s opětovným vtažením Sin-ťiangu (muslimské pouštní oblasti na západě), Tibetu, Mongolska, Hongkongu, Macaa a Tchaj-wanu pod kontrolu ústřední vlády. V zemi, která byla kořistnickými koloniálními mocnostmi kua-fen , „rozřezána jako meloun", se sjednocení stalo otázkou národní hrdosti; obnovení země v její celistvosti mělo skoncovat s národním pocitem pokoření. Komunistická propaganda neúnavně hlásala víru ve znovusjednocení coby v „posvátnou" povinnost.

Když se Tibet, Hongkong a Macao navrátily do „objetí vlasti", zdálo se, že k naplnění Maova závazku nechybí mnoho. Skutečnost, že v cestě stojí jen Tchaj-wan, prohlubuje neochotu ve věci znovusjednocení hledat kompromis.

Svůj vliv má ale ještě další hybatel. V posledních dvou desetiletích bylo upuštěno téměř ode všech ostatních programových bodů Komunistické strany (celosvětové lidové války, zápasu proletariátu vedoucího k beztřídní utopii, vítězství nad světovým kapitalismem atd.). Sjednocení vlasti je tak poslední vazbou na Maovu revoluci a ospravedlněním vlády jedné strany. Čínské vedení tento „revoluční" závazek vyzdvihuje, neboť pomáhá vytvářet nacionalistickou náladu, jednu z mála věcí (kromě silné hospodářské výkonnosti), jež legitimizuje komunistický monopol moci.

Čínští předáci by se měli zamyslet nad skutečností, že jejich země už není „asijským nemocným". Čína je čím dál mocnější, globálně aktivnější a ekonomicky zdatnější. Nastal tedy vhodný okamžik na přehodnocení vlastní pozice a na rozhodnutí začít jednat na základě síly, nikoliv slabosti. Stručně řečeno, nastal čas, aby čínští lídři změnili alchymii svého dlouhotrvajícího sporu s Tchaj-wanem.

Čína a Tchaj-wan vedou politický boj, ačkoliv jejich ekonomiky se rostoucí měrou sjednocují. V pravou chvíli by země dost dobře mohly dojít k hlubšímu sjednocení i na politické frontě - nebudou-li příliš agresivně zdůrazňovat své neshody. Vždyť hospodářské sbližování, nechá-li se dozrát, by mohlo Tchaj-wan a ČLR postrčit na cestu evoluce ke společné suverenitě.

Jak by se dal takový scénář realizovat? Čína musí prohlásit, jasně a zřetelně, že jejím konečným politickým cílem není mutantní leninismus, nýbrž dokonalejší demokracie a že v průběhu tohoto evolučního procesu, kdy se politická atmosféra prosvětluje, doufají v diskusi o tom, jak lépe uspořádat politické a hospodářské propojení s Tchaj-wanem. Takové prohlášení by samo o sobě Tchajwancům umožnilo si představit, že jednou možná sami zjistí, že být součástí Číny je v jejich zájmu.

Za svou stranu se Tchaj-wan musí zklidnit. Jeho čelní představitelé si musí uvědomit, že ačkoliv se „nezávislost" může občas jevit jako logický scénář, Tchaj-wan je malý, zranitelný ostrov a Čína je rodící se supervelmoc. Přestože snad Tchaj-wan má na nezávislost „právo", jeho vůdci musí svému lidu připomínat, že provokativním jednáním mnoho nezískají.

V roce 1973, kdy se čínsko-americké vztahy oteplovaly, Mao přiznal Henrymu Kissingerovi, že sice nevěří, že by ke znovusjednocení došlo mírovou cestou, ale dodal: „Bez Tchaj-wanu se v současnosti obejdeme, takže ať k němu dojde za sto let... Proč je třeba tolik spěchat?"

Maova rada není k zahození. Čína si musí vzít k srdci svůj nově vydobytý dynamismus a svou sílu a vytvořit nový scénář vztahů s Tchaj-wanem, který bude klást důraz na přesvědčování místo raketových střel. Poprvé za padesát let Čínu a Tchaj-wan pojí skutečné zájmy. Co brání sňatku, je nedostatek demokracie na čínské straně. Většinu Číňanů by náprava tohoto nedostatku pravděpodobně těšila stejnou měrou, jakou podporují úplné sjednocení. Trvalý mír do Tchajwanského průlivu vnese jedině demokracie v Číně.