Navzdory nedávným turbulencím na finančním trhu zůstává základní dynamika světové ekonomiky v podstatě beze změny. Velká otázka dnes nezní, jak se vyrovnat s poklesem, nýbrž spíše jak udržet dnešní globální boom a kapitálové toky, které ho provázejí. Vzhledem k faktu, že se očekává pokračování rychlého celosvětového růstu, existují skvělé investiční příležitosti, které budou financovány pouze v případě, že se kapitál bude i nadále přesouvat do zemí, které ho dokážou produktivně využít.

Dobrou zprávou je, že některé země mají vysoké úspory, které chtějí investovat v jiných zemích, a nenechají se odradit krátkodobými tržními výkyvy. Naše projekce ukazují, že hrubý (nebo celkový) příliv kapitálu na rozvíjející se trhy se zvýší z 400-500 miliard dolarů před asijskou krizí v roce 1997 na 800-900 miliard dolarů v letech 2007 a 2008. V dohledné budoucnosti se očekává, že tento kapitálový tok dosáhne jednoho bilionu dolarů.

Při zevrubném zpětném ohlédnutí je zřejmé, že špatná regulace bank a dohled nad firmami prohloubily v letech 1997-98 hospodářský pokles, který následoval po „náhlém vyschnutí“ kapitálových toků. Co přesně však z toho vyplývá pro země se středními a nízkými příjmy, které dnes hledají způsob, jak při současné záplavě kapitálu nastavit politiku kapitálového účtu?

Měla by země se slabinami ve finančním systému jednoduše bránit přílivu kapitálu? Taková politika je dnes sice obtížnější, ale jednotlivé země stále mohou – přinejmenším do jisté míry – rozhodovat o tom, nakolik se kapitálovým tokům otevřou.

Nástroje pro kontrolu kapitálu však nejsou jedinými proměnnými, které určují finanční otevřenost. Důkazy naznačují, že pro stanovení, kolik kapitálu určitá země přiláká, jsou přinejmenším stejně důležité i další faktory, jako například kvalita ekonomických a politických institucí. Co však určuje, do jaké míry mají země z finanční globalizace prospěch?

Nedávná studie, v jejímž rámci hodnotilo výzkumné oddělení MMF s využitím údajů z posledních 30 let dopady finanční globalizace, přinesla dva závěry. Za prvé by měly státy přistupovat obezřetně k vnější finanční liberalizaci, pokud rozvoj jejich finančního sektoru a kvalita jejich průmyslu nesplňují klíčové limity. Jinými slovy: neskákejte do vody, pokud neumíte plavat.

A za druhé platí, že obezřetnost něco stojí: finanční otevřenost může být sama o sobě katalyzátorem vylepšení základních ukazatelů zvyšujících přínos globalizace. Nástroje pro kontrolu kapitálu mohou být sice užitečné, neboť zmírňují rizika spojená s nevyzpytatelnými kapitálovými toky, ale zároveň jsou v mnoha směrech nákladné. Jinými slovy: každý by se měl opravdu naučit plavat.

První poselství najde odezvu u těch, podle nichž je klíčovým ponaučením z asijské krize před deseti lety poznatek, že se země otevřely jistým typům toků – zejména dluhu v zahraničních měnách – dříve, než byly připraveny. Z toho vyplývá, že státy by nejprve měly posílit domácí finanční sektor a firemní dohled a teprve poté otevřít kapitálový účet.

I kdyby však nástroje pro kontrolu kapitálu dokázaly zcela izolovat určitou zemi od sil finanční globalizace, takový cíl by ani nebyl žádoucí. Otevření se přímým zahraničním investicím a dalším nedluhovým kapitálovým tokům totiž může sloužit ke zvýšení hospodářského růstu bez nepříznivých vedlejších dopadů na makroekonomickou rozkolísanost nebo riziko krize. To je případ zemí s relativně slabými a zároveň silnými základními ukazateli.

Jeden závěr proto zní, aby státy jen opatrně odstraňovaly nástroje pro kontrolu kapitálu, pokud ještě nedosáhly příslušných „bezpečnostních“ prahů, ale zároveň je třeba zdůraznit značné čisté výhody pro země, které tyto prahy překračují. Ve druhém případě získávají státy silné podněty k tomu, aby vyřešily své institucionální nedostatky, a mohly tak sklízet potenciální plody vnější finanční liberalizace.

Naléhavější a bezprostřednější obavu však vyvolává skutečnost, že kapitál v současné době proudí do mnoha zemí bez ohledu na to, zda jsou připraveny ho přijmout. Rozvíjející se ekonomiky dnes mají velké přebytky na běžném účtu platební bilance (což je velká změna oproti roku 1997, kde většina tzv. „nových ekonomik“ pracovala se schodkem). A několik velkých exportérů ropy i asijští vývozci zboží budou mít značné přebytky také v dohledné budoucnosti.

Tento kapitál musí být někde investován. Domníváme se, že kapitál z těchto zemí ve stále větší míře neproudí „do kopce“, tedy do rozvinutých zemí (jak tomu bylo v průběhu posledních pěti let), nýbrž „po vrstevnici“, tedy do jiných rozvíjejících se ekonomik a chudších rozvojových zemí. Jsou však všichni opravdu připraveni přijmout tak velké množství kapitálu a prozíravě řídit jeho makroekonomické dopady?

Dnešním rizikem není blížící se krize, nýbrž spíše skutečnost, že kapitálové toky plynoucí z celosvětového boomu nebudou dobře řízeny, což povede ke vzniku zranitelných míst. Hrozí tedy, že až tenhle večírek skončí – a těžko říct, kdy se tak stane –, zůstane po něm spousta uklízení.