Migrace je stránkou globalizace, jež - slovy Oskara Wildea - tají svou pravou tvář. Zastánci globalizace kolem tohoto tématu chodí jako kolem horké kaše, protože mají strach, že vyvolají nacionalistické reakce. Uznávaní odpůrci globalizace se mu pak vyhýbají ze strachu, že je někdo obviní z rasismu nebo lhostejnosti vůči kritické situaci nejchudších obyvatel planety.

Toto ticho je nejen neupřímné, ale samozřejmě také nebezpečné. Globální ekonomická integrace teoreticky předpokládá svět, kde jsou trhy zboží, služeb, kapitálu a práce dokonale integrovány. Přestože řada trhů je dnes otevřených mnohem více než dříve - i když v některých z nich, zvlášť pak v zemědělských, přetrvává protekcionismus -, proces globalizace se integrace globálních trhů práce z větší části vůbec nedotkl.

Není to vlastně vůbec překvapivé. Vlády se celá staletí snažily chránit "své" místní chudé a nekvalifikované pracující před konkurencí imigrantů. Jistě, tyto snahy rychle mizí s tím, jak země bohatnou a místní pracovní síla přestává chtít vykonávat podřadnou práci. Do tohoto modelu například zapadá historie většiny velkých migračních vln do USA v 19. a 20. století. Stejně tak to platí pro indicko-pákistánskou a africko-karibskou imigraci do Británie po poválečném koloniálním ústupu Spojeného království a rovněž pro migraci Alžířanů do Francie a Turků do Německa během "hospodářského zázraku" 60. let minulého století.

Politikové a občané zemí civilizovaného světa se ovšem mýlí, pokud si myslí, že ekonomickou migraci lze otvírat a zavírat jako vodovodní kohoutek. Navzdory masivním snahám vlád v Evropě a jinde v rozvinutém světě s cílem omezit migraci po otřesech cen ropy v 70. letech začal příliv pracovních sil do bohatých zemí v 80. letech stoupat na průměrných 1,4 milionu osob v Evropě a 2,3 milionu v USA. Počet pracujících, kteří se narodili mimo zemi svého původu, se ve všech zemích OECD kromě Japonska zvýšil. Zahraniční pracující dnes představují 25 procent pracovní síly v Austrálii, 10,3 procent v USA a 5,3 procent v Evropě.

Tyto toky odrážejí rostoucí nedostatek kvalifikovaných pracovních sil a klesající počet obyvatel (zvláště v Evropě), jež začínají pomalu a jistě postihovat rozvinutý svět. A tak například Německo láká, i když ne zrovna vřele vítá, programátory z Indie a Kanada a další země nabízí čínským středním vrstvám bezpečné útočiště, kde budou moci investovat v případě, že se v jejich domovině přihodí cokoli nemilého. Tato tolerance se ovšem týká jen kvalifikovaných a bohatých lidí. Před masivní imigraci těch vůbec nejchudších se všude zavírají dveře.

Za touto diskriminací stojí - především v Evropě - kulturní averze vůči imigrantům z oblastí se zcela odlišnými kulturami, čímž se možná vysvětluje, proč rozšiřování EU na východ nevyvolává rozsáhlejší odpor. Ekonomické zdůvodnění - že kvalifikovaní imigranti bývají čistými ekonomickými přispěvateli, zatímco nekvalifikovaní představují fiskální zátěž a ohrožují nekvalifikované domácí pracující - stojí na vratkých základech. Okamžité sociální náklady lze kupříkladu přenést na příští generaci, kam budou patřit děti imigrantů. A kromě toho, celkové přínosy imigrace převyšují její náklady. Například v Británii představuje podle nedávné zprávy tamního ministerstva vnitra čistý příspěvek imigrantů do HDP 2,5 miliardy liber.

Fakta však zřídkakdy představují pro zatvrzelé nativisty účinnou překážku, a proto také vlády, jež imigrace znepokojuje, vidí raději, když práce jde za lidmi v chudých zemích, než když chudí lidé jsou za prací do zemí bohatých. Otevřené mezinárodní obchodní vztahy (zvlášť takové, jež zemědělcům dávají větší přístup k trhům bohatých zemí) jsou jistě nejlepší cestou, jak toho dosáhnout. Liberalizace zemědělství by totiž opravu mohla být v řadě případů schůdnou alternativou. Bohužel díky zemědělským politikám v Evropě i Americe je to však téměř nemožné.

Nedávné akademické studie Sergeje Gurijeva z moskevské Nové ekonomické vysoké školy a Guida Freibela z Toulouské univerzity odhalují pojítko mezi přísnými imigračními pravidly a ilegálním obchodováním s lidmi a potvrzují tak nutnost reformy. Má-li být podobné trestné činnosti učiněna přítrž, je třeba omezit beznaděj a zoufalství, jež sužují chudé země světa. Politikové v bohatých zemích budou nuceni hledat lepší rovnováhu mezi liberálnější imigrační politikou a shovívavějším obchodním protekcionismem.

Pokud jde o neschopnost dostát této výzvě, skýtají dějiny řadu trpkých ponaučení. Historik ekonomie Harold James poznamenává, že největší zástupy emigrantů proudily ze zemí, jež se ve 30. letech 20. století daly na cestu agresivního militarismu. Významná část populace tak před první světovou válkou opustila Japonsko, Německo a Rusko, ovšem poté, co v důsledku velké hospodářské krize, jež začala rokem 1929, zavřely země jako USA pro emigranty své dveře, tento odliv ustal.

Dnes jsou největšími světovými "dodavateli" migrantů země Afriky a Asie. Pokud se v těchto místech neobjeví více pracovních příležitostí a pokud dveře zůstanou pro imigraci uzavřené, nemůže nás překvapit, že jevy rodící ze z frustrace a beznaděje se budou vyskytovat mnohem častěji. Liberální imigrační politika a hospodářský růst slibovaný globalizací - to je cesta, jak předcházet tomu, aby se tíživé podmínky v chudých zemích odrážely v násilí doma i ve světě.