V posledních týdnech mnozí pozorovatelé latinskoamerických vojenských poměrů zaznamenali dění, jež by mohlo být začátkem nových závodů ve zbrojení v tomto regionu. Brazilský prezident Luiz Inácio „Lula“ da Silva se nechal vyfotografovat při vstupu na Tikunu, první konvenční, v domácích závodech vyrobenou ponorku, jíž jeho země disponuje. Příležitost využil k tomu, aby zdůraznil svou podporu brazilské armádě.

Venezuelský prezident Hugo Chávez zase veřejně vyjádřil svůj záměr pořídit ruské bojové letouny Mig a brazilská nízkolétající průzkumná letadla a navýšit vojenské výdaje. Činí tak možná kvůli nedávným potížím s Kolumbií. Po zdlouhavém procesu zvažování svých možností, si i Chile stále rozmýšlí, zda nakoupí desítku bojových stíhaček americké výroby, nebo společnou švédsko-brazilskou alternativu.

Dochází v Latinské Americe k novým závodům ve zbrojení? Pokud ano, existuje myslitelný způsob, jímž by to mohlo pomoci s řešením hospodářských a sociálních dilemat hemisféry?

Regionální války a pohraniční střety existují v Latinské Americe odnepaměti. V devatenáctém století došlo k válce o Chaco a chilsko-bolivijskému požáru, v 60. letech 20. století k takzvané „fotbalové válce“ mezi Hondurasem a Salvadorem, v 80. letech ke střetu mezi Ekvádorem a Peru a ke sporům o antarktické hranice mezi Chile a Argentinou, které byly urovnány až na počátku 90. let. Avšak hlavní důvod mohutných vojenských výdajů v Latinské Americe byl vždy především vnitropolitický.

V rozličných státech buď vládly ozbrojené síly a sytily se rozšiřováním výzbroje a počtu vojáků, nebo slabé civilní vlády, poděšené vojenskými převraty či vydíráním, zklidňovaly ozbrojené složky všemožnými zbytečnými válečnickými lahůdkami. Vzhledem k mezinárodním standardům jsou vojenské výdaje v Latinské Americe v poměru k HDP nízké; jsou však přemrštěné v poměru k potřebám regionu.

Dnes je situace složitější. Pro Cháveze ve Venezuele je očividně důležité dělat radost svým spolubojovníkům. Svou váhu ale mají i prohlubující se spory se sousední Kolumbií, zejména s ohledem na neustálá obvinění a podezření, že Chávez chlácholí a podporuje kolumbijské guerilly FARC. Vysoké ceny ropy dávají Venezuele možnost nadále si vyhazovat z vojenského kopýtka a zdá se, že se s tím nedá nic dělat.

V Brazílii je situace poněkud odlišná. Lula dokázal elegantně skloubit své socialistické kořeny s tradičním brazilským nacionalismem, který se odjakživa silně projevuje v brazilské armádě. Všeobecným sloganem jihoamerického obra je „ O Brasil, país grande “. Země hraničí s devíti sousedy a obává se toho, že odlehlé pralesní hranice nelze snadno střežit.

Podobné nálady jsou zřejmé i jinde v oblasti. Otázkou pro celou Latinskou Ameriku je však to, zda by nebylo moudřejší realizovat myšlenku bývalého – a snad i budoucího – kostarického prezidenta Oscara Ariase na latinskoamerické odzbrojení, proměnu „útraty za meče“ v investice do radlic. Arias, držitel Nobelovy ceny míru z roku 1987, má dobrý důvod myšlenku prosazovat: jeho země nemá stálé vojsko. Přesto jde o smělou iniciativu, již je třeba s ohledem na vznikající latinskoamerické závody ve zbrojení oživit.

Vskutku, mohla by se stát úhelným kamenem nového programu příštího generálního tajemníka Organizace amerických států, který bude zvolen v nadcházejících týdnech. Já pochopitelně držím palce mexickému kandidátovi, ministru zahraničí Luisi Ernestu Derbezovi. Ať ovšem uspěje kdokoliv, ke vzkříšení nečinné instituce bude potřebovat nové myšlenky a iniciativy. Zastavit začínající latinskoamerické závody ve zbrojení je zřejmě tou nejlepší myšlenkou.