NEW YORK – Vzhledem ke stoupající nezaměstnanosti ve Spojených státech i dalších zemích OECD je klíčovým cílem politiků tvorba pracovních míst. V USA nedávno prezident Barack Obama navrhl zvýšení veřejných výdajů v příštích dvou letech o zhruba 600 miliard dolarů, což by vytvořilo další čtyři miliony pracovních míst. Obama se však také snaží zvrátit ostrý vzestup nerovnosti příjmů (která dnes dosahuje osmdesátiletého maxima). Je možné, aby vedoucí představitelé dělali obojí najednou?

Odpověď je jednoznačně kladná, avšak pouze v případě, že se zaměří spíše na vládní výdaje než na reformu daňových systémů. Toto poučení je ještě silnější v případě rozvinutých zemí, jako jsou Německo a Francie, které na veřejné programy vynakládají daleko vyšší procento HDP (v roce 2005 to bylo 35%, respektive 43%) než USA (pouhých 25%).

Americký daňový systém má překvapivě malou redistributivní údernost. Díky uplatnění takzvaného „souhrnného příjmu“ – skládajícího se z peněžních příjmů, celkových kapitálových zisků, příjmů z pronájmu domů s majitelem, nehotovostních vládních dávek a veřejné spotřeby – jsou daně z příjmu obecně progresivní.

Federální daně z příjmu vyjádřené jako podíl na příjmu setrvale stoupají od 2% na desátém percentilu (to znamená u rodiny, která je na stočlenném žebříčku desátá zdola) na 14% na devadesátém percentilu, přičemž na samotném vrcholu mírně klesají na 13%, což odráží příznivý postoj ke kapitálovým ziskům a příjmům z investic v zákonech o dani z příjmu schválených Bushovou administrativou.

Platby sociálního pojištění – což je pro dvě třetiny rodin nejvyšší faktická daň – jsou naopak mírně regresivní. Platby sociálního pojištěné vyjádřené jako podíl na příjmu postupně stoupají z 5% na desátém percentilu na 9% na osmdesátém percentilu, na této úrovni setrvávají i na devadesátém percentilu, ale pak ostře klesají na 5% na samotném vrcholu. Tento pokles odráží maximální příjem, nad kterým se již sociální pojištění neplatí (v současné době je to 102 000 dolarů).

Celkové daňové zatížení rodin zahrnuje také daně z obratu, které jsou ostře regresivní, a progresivní daň z nemovitosti. Celkové osobní daně jsou tedy mírně progresivní – vyjádřeny jako podíl na příjmu setrvale stoupají ze 14% na desátém percentilu na 28% na devadesátém percentilu, ovšem poté strmě klesají na 22% na samotném vrcholu díky příznivému postoji ke kapitálovým ziskům a příjmům z investic, mzdovému stropu plateb sociálního pojištění a výrazné regresivitě daní z obratu.

Celkové transfery naopak působí tak, že silně vyrovnávají příjmy. Hotovostní převody, jako jsou sociální pojištění nebo pojištění v nezaměstnanosti, mají silně vyrovnávající efekt. Když do toho zahrneme i hodnotu nehotovostních vládních dávek, jako jsou Medicaid, Medicare nebo potravinové lístky, stanou se celkové transfery ještě progresivnějšími. Vyjádřeny jako podíl na příjmu téměř setrvale klesají z 50% na desátém percentilu na 2,5% na samotném vrcholu.

Rovněž vládní výdaje za zboží a služby, jako jsou školství, dálnice, policie nebo kanalizace, však mají distributivní důsledky a lze je podobně jako vládní transfery alokovat konkrétním příjemcům . Výdaje na školství jsou alokovány na základě počtu školou povinných dětí v rodině. Výdaje na výstavbu a údržbu dálnic jsou alokovány v poměru k počtu automobilů vlastněných rodinou a odhadu počtu najetých kilometrů. Společné statky, jako jsou hasičský a policejní sbor, se alokují podle počtu osob.

Veřejná spotřeba je stejně progresivní jako transferové platby. Vyjádřena jako podíl na příjmu téměř setrvale klesá z 34% na desátém percentilu na 3% na samotném vrcholu. Hlavními příjemci veřejných výdajů jsou chudé a střední vrstvy.

Sečteme-li vládní transfery a veřejnou spotřebu a odečteme zaplacené daně, získáme hodnotu čistých vládních výdajů . Ty jsou extrémně progresivní. Vyjádřeny jako podíl na příjmu prudce klesají ze 70% na desátém percentilu na -16% na samotném vrcholu (jinými slovy zaplatí nejbohatší lidé na daních více, než kolik získají formou vládních dávek). Hranice mezi kladnými a zápornými čistými vládními výdaji se přitom nachází na 66. percentilu. Na těchto mimořádně progresivních čistých vládních výdajích se zhruba stejnou měrou podílejí vládní transfery i veřejné výdaje; daně je ovlivňují jen velmi málo.

Z čistých vládních výdajů nemají prospěch jen chudí lidé. Rovněž střední třída je jejich velkým příjemcem. Mezi lety 1959 a 2005 plynula přibližně polovina růstu příjmů střední vrstvy ze zvyšování čistých vládních výdajů. V letech 2000 až 2004 dokonce růst čistých vládních výdajů představoval 150% růstu příjmů, poněvadž se zmenšily jiné zdroje příjmů. Čisté vládní výdaje rovněž pomohly ve zmíněných letech snížit celkovou nerovnost.

Až budou Obama a další vedoucí představitelé z celého světa v nadcházejících měsících zavádět stimulační balíčky, měli by si uvědomit, že otázka, kdo z nich bude mít prospěch, je důležitější než samotný počet vytvořených pracovních míst. Nejen vládní transfery, ale ve stejné míře i vládní výdaje mají konkrétní příjemce. Budou-li se tyto balíčky zaměřovat na školství (velmi redistributivní) nebo na kanalizaci, hasiče, policii a dálnice (mírně redistributivní), mohou vytvořit pracovní místa a současně snížit nerovnost.