New York – Centrální bankéři světa jsou úzce provázaným klubem, propadajícím módním vlnám a vlnkám. Na počátku 80. let jim učarovalo kouzlo monetarismu, zjednodušující ekonomické teorie propagované Miltonem Friedmanem. Když se monetarismus zdiskreditoval – za velké újmy zemí, které se mu poddaly –, začala pouť za novou mantrou.

Odpověď přišla v podobě „cílování inflace“, jehož krédem je, že kdykoli růst cen překročí stanovenou hladinu, je třeba zvýšit úrokové sazby. Tento hrnkový recept se stěží opírá o ekonomickou teorii či empirické důkazy; není nijak opodstatněné očekávat, že bez ohledu na zdroj inflace je nejlepší reakcí právě zvýšení úrokových sazeb. Lze doufat, že většina zemí bude mít dostatek zdravého rozumu a cílování inflace nezavede; nebozí občané zemí, které tak učiní, mají mou soustrast. (Na seznam těch, kdo cílování inflace v té či oné podobě oficiálně přijali, patří: Izrael, Česká republika, Polsko, Brazílie, Chile, Kolumbie, Jižní Afrika, Thajsko, Korea, Mexiko, Maďarsko, Peru, Filipíny, Slovensko, Indonésie, Rumunsko, Nový Zéland, Kanada, Velká Británie, Švédsko, Austrálie, Island a Norsko.)

Dnes cílování inflace podstupuje zkoušku – a téměř určitě ztroskotá. Rozvojové země v současnosti nečelí vyšším mírám inflace kvůli žalostnější makroekonomické správě, nýbrž proto, že prudce rostou ceny ropy a potravin a ty tu oproti bohatým zemím představují mnohem větší díl rozpočtu průměrné domácnosti. Například v Číně se inflace blíží 8% a poroste dál. Ve Vietnamu je ještě vyšší a očekává se, že letos dosáhne 18,2%. V Indii činí 5,8%. Naproti tomu americká inflace se drží na 3%. Znamená to, že rozvojové země by měly úrokové sazby zvýšit mnohem víc než USA?

Inflace v těchto zemích je z větší části importovaná. Zvýšení úrokových sazeb by nemělo velký vliv na mezinárodní ceny obilnin či paliv. Ba vzhledem k velikosti americké ekonomiky by zpomalení v USA logicky mohlo mít na světové ceny mnohem větší účinek než zpomalení v kterékoli rozvojové zemi, což naznačuje, že z globálního hlediska by bylo vhodné zvýšit úrokové sazby v USA, nikoli v rozvojových zemích.

Dokud rozvojové země zůstanou integrované do globálního hospodářství – a nepodniknou kroky k potlačení vlivu mezinárodních cen na domácí –, domácí ceny rýže a dalších obilovin nutně výrazně porostou, kdykoli se tak budou vyvíjet ceny mezinárodní. Pro mnohé rozvojové země představují vysoké ceny ropy a potravin trojí ohrožení: dovozní země musí zaplatit víc nejen za obiloviny, ale i za jejich přepravu do země a rovněž za jejich doručení ke spotřebitelům, již mohou žít daleko od přístavů.

Zvýšení úrokových sazeb může snížit agregátní poptávku, což může zpomalit ekonomiku a zkrotit nárůsty cen u některého zboží a služeb, zejména těch neobchodovaných. Pokud se ale tato opatření neprovedou v nesnesitelné míře, sama o sobě nemohou inflaci na stanovené inflační cíle stlačit. I kdyby se například globální ceny energií a potravin zvyšovaly mírnějším tempem než nyní – třeba o 20% za rok – a promítaly se do domácích cen, stlačení celkové míry inflace na řekněme 3% by vyžadovalo podstatné snižování cen jinde. To by téměř určitě vyvolalo výrazné hospodářské zpomalení a vysokou nezaměstnanost. Zvolený lék by byl horší než nemoc.

Co by se tedy mělo dělat? Zaprvé, politikům ani centrálním bankéřům by se neměla dávat za vinu importovaná inflace, stejně jako bychom jim neměli vyslovovat uznání za nízkou inflaci v době, kdy je globální prostředí příhodné. Bývalý předseda amerického Federálního rezervního systému Alan Greenspan, jak už se dnes chápe, si zaslouží velkou část viny za současnou ekonomickou šlamastyku Ameriky. Občas se mu také připisuje zásluha za nízkou inflaci v Americe během jeho funkčního období. Pravda je ale taková, že Amerika během Greenspanových let těžila z období klesajících komoditních cen a z deflace v Číně, která přispěla k udržení cen průmyslového zboží na uzdě.

Zadruhé, musíme si uvědomit, že vysoké ceny mohou způsobovat mimořádný stres, zejména u lidí s nízkým příjmem. Bouře a protesty v některých rozvojových zemích jsou toho jen tím nejhorším projevem.

Zastánci liberalizace obchodu vychvalovali její výhody, ale nikdy nebyli zcela upřímní ohledně jejích rizik, proti nimž se trhům obvykle nedaří zajistit dostatečné pojištění. Před více než čtvrtstoletím jsem doložil, že za věrohodných okolností by na liberalizaci obchodu mohli tratit všichni. Neobhajoval jsem protekcionismus, spíš jsem pronášel varovnou poznámku, že je třeba, abychom si byli vědomi rizik negativního vývoje a byli připraveni je řešit.

Co se týče zemědělství, vyspělé země jako USA a členské státy Evropské unie před těmito riziky chrání jak své spotřebitele, tak zemědělce. Většina rozvojových zemí ale nemá institucionální struktury ani prostředky, aby tak učinily rovněž. Mnohé z nich zavádějí krizová opatření, jako jsou vývozní daně a zákazy, které sice pomáhají jejich obyvatelům, ale na úkor lidí jinde.

Máme-li se vyhnout ještě silnějšímu vzdoru vůči globalizaci, Západ musí reagovat rychle a důrazně. Je třeba zrušit dotace biopaliv, které motivovaly převod využití půdy z výroby potravin do výroby energie. Část miliard utrácených za dotace pro západní zemědělce je dále potřeba vynaložit na pomoc chudším rozvojových zemím s plněním jejich základních potravinových a energetických potřeb.

V prvé řadě ale rozvojové i vyspělé země musí upustit od cílování inflace. Strasti působené stoupajícími cenami potravin a energií jsou už tak dost značné. Slabší ekonomika a vyšší nezaměstnanost, jež cílování inflace přináší, nebudou mít na inflaci valný vliv; za těchto okolností jen zkomplikují úkol přežít.

Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč