Zdá se, konečně dochází na slova pesimistů, kteří dlouho předpovídali, že americká ekonomika má zaděláno na problémy. Samozřejmě není žádná radost přihlížet, jak se ceny akcií hroutí v důsledku prudce rostoucí neschopnosti splácet hypotéky. Do značné míry se to však dalo předvídat, stejně jako pravděpodobné důsledky jak pro miliony Američanů, kteří budou čelit finanční tísni, tak i pro globální ekonomiku.

Kořeny příběhu sahají až k recesi v roce 2001. Za podpory guvernéra Federálního rezervního systému (Fedu) Alana Greenspana tehdy prezident George W. Bush prosadil daňový škrt šitý na míru nejbohatším Američanům, nikoliv snaze vytáhnout ekonomiku z recese, která následovala po splasknutí internetové bubliny. Vzhledem k tomuto omylu neměl Fed mnoho možností, pokud chtěl naplnit svůj mandát udržovat růst a zaměstnanost: musel snížit úrokové sazby, což učinil nevídaným způsobem – srazil je až na 1%.

Tato strategie zabrala, avšak způsobem, který se diametrálně lišil od normálního fungování monetární politiky. Nízké úrokové sazby obvykle vedou firmy k vyšším půjčkám a vyšším investicím a větší zadluženost je vyvážena produktivnějšími aktivy.

Vzhledem k faktu, že součástí problémů vedoucích k recesi byly i přehnaně vysoké investice v 90. letech, však nižší úrokové sazby nestimulovaly příliš mnoho investic. Ekonomika rostla, avšak zejména proto, že se americké rodiny nechaly přesvědčit k vyššímu zadlužení, refinancování hypoték a utrácení části svých výnosů. A dokud v důsledku nižších úrokových sazeb rostly ceny nemovitostí, mohli Američané svou rostoucí zadluženost ignorovat.

Ani to však nestimulovalo ekonomiku dostatečně. A tak aby si více lidí půjčovalo více peněz, změkčila se kritéria pro poskytování úvěrů, což přiživilo růst rizikových neboli takzvaných „subprime“ hypoték. Navíc byly zavedeny nové produkty snižující potřebnou výši vlastních prostředků dlužníka, což lidem usnadnilo brát si vyšší hypotéky.

Některé hypotéky měly dokonce záporné umořování: hypoteční splátky nepokrývaly ani úrokovou sazbu, a tak dluh každý měsíc narůstal. Hypotéky s fixní úrokovou sazbou ve výši 6% byly nahrazeny hypotékami s proměnlivou sazbou, jejichž hypoteční splátky byly vázány na nižší krátkodobé sazby státních dluhopisů (T-bills). Takzvané „akční sazby“ umožňovaly po dobu prvních několika let ještě nižší splátky: byly pouhými lákadly, protože využívaly faktu, že řada dlužníků nemá dostatečné finanční znalosti a v podstatě nechápe, k čemu se zavazuje.

A Alan Greenspan je k dalšímu zvyšování rizika ponoukal tím, že tyto hypotéky s proměnlivou sazbou doporučoval. Třiadvacátého února 2004 prohlásil, že „řada vlastníků domů mohla ušetřit desetitisíce dolarů, pokud by v posledních deseti letech byla zvolila hypotéku s regulovatelnou sazbou namísto hypotéky se sazbou fixní“. Opravdu však Greenspan očekával, že úrokové sazby zůstanou natrvalo na 1% – takže reálná úroková sazba bude záporná? Nemyslel na to, co se stane s chudými Američany splácejícími hypotéky s proměnlivou sazbou, pokud dojde k vzestupu úrokových sazeb, což bylo téměř jisté?

V důsledku Greenspanových kroků si ekonomika po dobu jeho úřadování pochopitelně vedla lépe, než by si byla vedla za normálních okolností. Bylo však jen otázkou času, kdy se tato výkonnost stane neudržitelnou.

Naštěstí se většina Američanů neřídila Greenspanovou radou přejít na hypotéky s proměnlivou sazbou. I když však krátkodobé úrokové sazby začaly stoupat, den zúčtování byl odložen, neboť noví dlužníci mohli získávat hypotéky s fixními úrokovými sazbami, které se nezvyšovaly. Pozoruhodné bylo, že zatímco krátkodobé úrokové sazby rostly, střednědobé a dlouhodobé sazby nikoliv – tento jev byl pokládán za záhadu. Podle jedné hypotézy zahraniční centrální banky, které hromadily biliony dolarů, konečně zjistily, že pravděpodobně budou tyto rezervy držet ještě několik příštích let a mohou si tedy dovolit vložit alespoň část těchto peněz do střednědobých amerických pokladničních poukázek, které nesly (zpočátku) mnohem vyšší výnos než státní dluhopisy.

Bublina cen bydlení nakonec praskla a vzhledem ke klesajícím cenám někteří lidé zjistili, že jejich hypotéky jsou vyšší než hodnota jejich domu. Jiní zase přišli na to, že s růstem úrokových sazeb už jednoduše nemají na splátky. Až příliš mnoho Američanů si ve svém rozpočtu nevyčlenilo rezervu a hypoteční banky, které se soustředily na odměny za sjednání nových hypoték, je k tomu nevybízely.

Stejně předvídatelné jako prasknutí bubliny cen nemovitostí jsou i jeho důsledky: počet nově postavených a prodej již stojících domů klesají a počet domů nabízených k prodeji stoupá. Podle některých odhadů souvisel růst hospodářského výkonu a zaměstnanosti v posledních šesti letech z více než dvou třetin s nemovitostmi, což zahrnuje jak nové bydlení, tak i zástavy domů za půjčky na uspokojení nevázané spotřeby.

Bublina cen bydlení podnítila Američany k tomu, aby žili nad poměry – čisté úspory jsou v posledních několika letech záporné. A když tento motor růstu zhasl, lze si jen těžko představit, že by americká ekonomika vlivem zpomalení neutrpěla. Návrat k finanční příčetnosti bude v dlouhodobém měřítku dobrý, ale krátkodobě sníží agregátní poptávku.

Existuje staré pořekadlo, podle něhož žijí lidské chyby mnohem déle než ti, kdo se jich dopustili. O Greenspanovi to rozhodně platí. V Bushově případě začínáme nést následky ještě dříve, než odešel z úřadu.

Copyright: Project Syndicate, 2007.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.