Unconventional Economic Wisdom
Asijská krize deset let poté
Joseph E. Stiglitz
|
|
|
|
Na letošní červenec připadá desáté výročí východoasijské finanční krize. V červenci 1997 se propadl thajský baht. Krátce nato se finanční panika rozšířila do Indonésie a Koreje a pak do Malajsie. Během necelého roku se asijská finanční krize proměnila ve finanční krizi globální a došlo ke krachu ruského rublu a brazilského reálu.
Vprostřed krize nikdo neví, jak hluboko se ekonomika propadne ani na jak dlouho. Kapitalismus ovšem krize odjakživa provázejí. Ekonomika se vždy zotaví, ale každá krize přináší jistá ponaučení. Deset let po asijské krizi je tedy přirozené se ptát: jaká byla ona ponaučení a vzal si je svět k srdci? Mohla by se taková krize opakovat? Je další krize na obzoru?
Mezi tehdejší a dnešní situací existují některé podobnosti: před krizí roku 1997 docházelo k překotnému sílení kapitálových toků z vyspělých do rozvojových zemí – šlo o šestinásobný nárůst za šest let. Poté kapitálové toky do rozvojových zemí stagnovaly.
Před krizí se někteří lidé domnívali, že rizikové prémie jsou u rozvojových zemí iracionálně nízké. Slova těchto pozorovatelů se potvrdila: krize se vyznačovala vystřelením rizikových prémií. Globální přebytek likvidity dnes opět vyústil ve srovnatelně nízké rizikové prémie a obnovení kapitálových toků, navzdory širokému konsenzu, že svět čelí nesmírným rizikům (mimo jiné rizikům, jež představuje návrat rizikových prémií na obvyklejší úrovně).
MMF i ministerstvo financí Spojených států v roce 1997 dávaly krizi za vinu nedostatku transparentnosti na finančních trzích. Když ale rozvojové země ukázaly prstem na tajná bankovní konta a hedžové fondy, nadšení MMF a USA pro vyšší transparentnost ubylo. Od té doby se význam hedžových fondů rozrostl a tajné bankovní účty vzkvétají.
Mezi tehdejší dobou a dneškem jsou ale některé velké rozdíly. Většina rozvojových zemí nahromadila rozsáhlé devizové rezervy. Nemilosrdná zkušenost je naučila, co se jinak zemi přihodí, neboť napochodovaly MMF a ministerstvo financí USA, převzaly ekonomickou svrchovanost a vyžadovaly politiky, jejichž záměrem bylo zlepšit splácení dluhů západním věřitelům, což jejich hospodářství uvrhlo do hlubokých recesí a depresí.
Rezervy jsou nákladné, poněvadž peníze bylo možné vynaložit na rozvojové projekty, které by posílily růst. Nicméně přínosy v podobě snížení pravděpodobnosti další krize a opětovné ztráty ekonomické nezávislosti tyto náklady dalece převyšují.
Nárůst v rezervách, ač rozvojovým zemím slouží jako pojištění, vytvořil nový zdroj globální volatility. Zejména s ohledem na to, že dolar za Bushovy administrativy ztratil své posvátné postavení uchovatele hodnoty, vyvažování těchto portfolií v řádu bilionů dolarů vede k prodeji dolarových zásob, což přispívá k oslabování měny USA.
Rozvojové země si také během posledních několika let rostoucí měrou půjčovaly ve svých vlastních měnách, čímž snižovaly svou devizovou zranitelnost. U těch rozvojových zemí, které zůstávají silně zadlužené v zahraničí, by zvýšení rizikových prémií téměř jistě vyvolalo ekonomické pozdvižení, ne-li krizi. Skutečnost, že tolik zemí vlastní rozsáhlé rezervy, však znamená, že pravděpodobnost, že by se problém rozšířil v globální finanční krizi, je výrazně omezená.
V průběhu krize roku 1997 se vyvinul konsenzus, že je zapotřebí změny v globální finanční struktuře: svět potřeboval umět krizím lépe předcházet a vypořádat se s nimi, když nastanou. Avšak ministerstvo financí USA a MMF zjistily, že pravděpodobné reformy, ať už byly pro svět jakkoli potřebné, nejsou v jejich zájmu.
Udělaly, co mohly, aby si zajistily, že během krize žádné smysluplné reformy neproběhnou, s přesvědčením, že po skončení krize reformní elán vyprchá. Měly víc pravdy, než tušily. Vždyť kdo mohl předvídat, že Billa Clintona vystřídá prezident USA odhodlaný podkopat multilaterální soustavu ve všech jejích projevech?
Když například MMF po argentinské krizi správně navrhoval, že je nezbytný lepší způsob restrukturalizace dluhu (jde o mezinárodní úpadkový postup), USA iniciativu vetovaly. Když OECD navrhovala dohodu o omezení bankovního tajemství, Bushova administrativa iniciativu vetovala rovněž.
Vskutku, nebyly vstřebány dvě nejdůležitější lekce z krize. První je to, že liberalizace kapitálového trhu – otevření finančních trhů rozvojových zemí vlnám krátkodobých „horkých“ peněz – je nebezpečná. Nebylo náhodou, že dvěma významnými rozvojovými zeměmi, jež byly krize ušetřeny, byla Indie a Čína. Obě odmítly liberalizaci kapitálového trhu. Přesto jsou dnes obě pod tlakem, aby liberalizovaly.
Druhým ponaučením je to, že v úzce integrovaném světě je potřebná věrohodná mezinárodní finanční instituce, která vytvoří základní pravidla tak, že zlepší globální stabilitu a podpoří hospodářský růst v rozvojových zemích. Vzhledem k tomu, jak MMF dominují USA (jsou jedinou zemí s právem veta) a Evropa (ta podle zvyklosti vybírá jeho hlavu), na Fond se už dlouho pohlíželo jako na instituci zastupující zájmy mezinárodních věřitelů. Věrohodnost MMF dále podryly jeho nezdary během krize roku 1997 a neschopnost udělat něco s obrovskými globálními finančními nevyváženostmi, jež jsou dnes hlavní hrozbou pro finanční stabilitu, jeho omezené možnosti ještě dále podtrhuje.
Reformy jsou stále zapotřebí – včetně důkladné revize globálního rezervního systému. Nebudeme sice snad čelit opakování globální finanční krize roku 1997, ale nenechme se mýlit, nedostatky globální finanční soustavy stále mohou přijít draho, a to jak ve smyslu světové prosperity, tak stability.
Joseph Stiglitz je laureátem Nobelovy ceny za ekonomii. Jeho poslední kniha se jmenuje Making Globalization Work.
Copyright: Project Syndicate, 2007.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Joseph E. Stiglitz or return to our home page.
|
|
