Unconventional Economic Wisdom
Nový ekonomický model Číny
Joseph E. Stiglitz
|
|
|
|
Úspěšnost Číny se od začátku její přeměny v tržní hospodářství zakládá na adaptabilních strategiích a politikách: jakmile se jeden okruh potíží vyřeší, vyvstávají nové problémy, pro něž je třeba vypracovat nové politiky a strategie. Tento proces zahrnuje společenskou inovaci . Čína pochopila, že nemůže prostě přesadit hospodářské instituce, které se osvědčily v jiných zemích; co jinde uspělo, musí se přinejmenším adaptovat podle jedinečných potíží, jimž Čína čelí.
Dnes Čína diskutuje o „novém ekonomickém modelu“. Samozřejmě, starý ekonomický model jednoznačně uspěl, neboť už 30 let zajišťuje 10% roční růst a stovky milionů Číňanů pozvedl z bídy. Změny jsou patrné nejen ve statistikách, ale ještě víc na tvářích lidí, jež v celé zemi potkáte.
Nedávno jsem navštívil odlehlou vesnici Tung v horách Kuej-čou, jedné z nejchudších čínských provincií, na míle daleko od nejbližší zpevněné silnice; přesto měla elektřinu a s elektřinou sem přišla nejen televize, ale i internet. Přestože část rostoucích příjmů pocházela z poukázek od rodinných příslušníků, již odešli do pobřežních měst, zemědělcům se také dařilo lépe, s novými plodinami a kvalitnějším osivem: vláda jim na úvěr prodávala vysoce jakostní osiva s garantovanou klíčivostí.
Čína ví, že se musí změnit, má-li si zajistit udržitelný růst. Na všech úrovních existuje povědomí o ekologických mezích a pochopení toho, že modely spotřeby náročné na zdroje, jež se v současnosti akceptují ve Spojených státech, by pro Čínu – a pro celý svět – znamenaly pohromu. Jak se narůstající podíl čínské populace stěhuje do měst, bude zapotřebí tato města učinit obyvatelnými, což si vyžádá pečlivé plánování, včetně soustav veřejné dopravy a parků.
Neméně zajímavé je to, že se Čína snaží ustoupit od strategie růstu poháněného vývozem, kterou společně s dalšími východoasijskými zeměmi dosud uskutečňovala. Tato strategie podpořila přenos technologií, čímž napomohla zúžit znalostní mezeru a prudce zvýšila kvalitu průmyslového zboží. Růst poháněný vývozem znamenal, že Čína mohla vyrábět, aniž by se znepokojovala rozvojem domácího trhu.
Vznikla už ale globální nevole. I země zdánlivě oddané soutěživosti trhů nerady prohrávají na vlastním hřišti a často se odvolávají na „nekalou konkurenci“. Ještě důležitější je, že i když trhy ještě nejsou ve všech oblastech úplně nasycené, bude těžké u exportů udržet dvojciferná tempa růstu.
Takže něco se musí změnit. Čína je součástí toho, co bychom mohli nazvat „finanční podpora ze strany dodavatele“, neboť poskytuje peníze pomáhající hradit obrovské fiskální a obchodní schodky USA, čímž Američanům umožňuje nakupovat více zboží, než prodají. To je ale podivné uspořádání: relativně chudá země pomáhá financovat americkou válku v Iráku i rozsáhlou daňovou úlevu pro nejbohatší lidi v nejbohatší zemi světa, zatímco obrovské potřeby doma s sebou přinášejí hodně prostoru pro rozšíření spotřeby i investic.
Chce-li se vyrovnat s výzvou restrukturalizace hospodářství a ustoupit od vývozů a zboží náročného na zdroje, Čína skutečně musí podpořit spotřebu. Zatímco zbytek světa se usilovně snaží zvýšit úspory, Čína, kde míra spořivosti přesahuje 40%, se usilovně snaží přimět obyvatele k vyšší spotřebě.
Potřebu „preventivních“ úspor by snížilo zajištění lepších sociálních služeb (veřejné zdravotnictví, školství a celostátní penzijní programy). Lepší dostupnost financí pro malé a střední podniky by rovněž pomohla. A „zelené daně“ – například zdanění emisí uhlíku – by pozměnily vzorce spotřeby a zároveň tlumily energeticky náročné vývozy.
Jak se Čína bude vzdalovat růstu poháněného exporty, bude muset hledat nové zdroje dynamiky ve svých rozrůstajících se podnikatelských řadách, což vyžaduje odhodlání vytvořit nezávislý systém inovací. Čína už dlouho rozsáhle investuje do vyššího vzdělávání a technologií; teď se snaží vybudovat instituce světové úrovně.
Pokud ovšem Čína chce mít dynamický inovační systém, měla by odolat tlaku západních vlád na přijetí onoho druhu nevyvážených zákonů o duševním vlastnictví, které jsou požadovány. Místo toho by měla vyvinout „vyvážený“ režim duševního vlastnictví: vzhledem k tomu, že při tvorbě znalostí jsou významným vstupem samotné znalosti, špatně navržený režim duševního vlastnictví může novátorství zadusit – jak se v některých oblastech stalo v Americe.
Západní technologické inovace se dosud příliš málo věnovaly snižování negativních dopadů růstu na životní prostředí a přespříliš se věnují úsporám pracovní síly – něčeho, čeho má Čína vrchovatě. Pro Čínu tedy má smysl, aby svůj vědecký um zaměřila na nové technologie, které využívají méně zdrojů. Je ovšem důležité mít inovační systém (včetně režimu duševního vlastnictví), který zajistí, že pokroků ve znalostech bude široce využito. To může vyžadovat novátorské přístupy, naprosto odlišné od režimů duševního vlastnictví založených na privatizaci a monopolizaci vědomostí, z nichž plynou vysoké ceny a omezená dostupnost přínosů.
Příliš mnoho lidí považuje ekonomiku za hru s nulovým součtem a myslí si, že čínský úspěch přichází na úkor zbytku světa. Ano, prudký růst Číny představuje pro Západ výzvy. Konkurence leckoho přiměje pilněji pracovat, zvýšit svou efektivitu nebo se spokojit s nižšími zisky.
Avšak ekonomika je ve skutečnosti hra s kladným součtem. Čím dál větší měrou prosperující Čína nejenže rozšířila dovozy z jiných zemí, ale rovněž zajišťuje zboží, které na Západě udržuje nižší ceny, navzdory výrazně vyšším cenám ropy v posledních letech. Tento tlak na nízké ceny umožnil centrálním bankám na Západě uskutečňovat expanzní měnové politiky, jež jsou oporou vyšší zaměstnanosti i růstu.
Všichni bychom tedy měli doufat, že nový ekonomický model Číny uspěje. Podaří-li se to, zajistí to velký přínos nám všem.
Joseph Stiglitz je laureátem Nobelovy ceny za ekonomii. Jeho poslední kniha se jmenuje Making Globalization Work.
Copyright: Project Syndicate, 2007.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Joseph E. Stiglitz or return to our home page.
|
|
