Oslavám 50. narozenin Evropské unie v některých kruzích vévodil pesimismus, což je škoda. Stísněnost ohledně budoucnosti EU je samozřejmě pochopitelná, zejména kvůli nejistotě, která obklopuje snahy o oživení Ústavní smlouvy. Evropský projekt ale je obrovský úspěch, nejen pro Evropu, ale pro celý svět.

Evropané by neměli být zdrceni srovnáními růstu HDP v Evropě a řekněme ve Spojených státech. Samozřejmě, Evropa čelí velkým výzvám při zdokonalování své hospodářské unie, včetně potřeby snížit nezaměstnanost a oživit dynamiku ekonomiky. Avšak třebaže HDP na hlavu v USA roste, většině Američanů se dnes daří hůř než před pěti lety. Ekonomika, která rok za rokem nechává většinu svých obyvatel v horší situaci, nepředstavuje úspěch.

Nejpodstatnější je, že úspěch EU by se neměl poměřovat jen podle konkrétních součástí legislativy a regulací ani podle prosperity, již hospodářská integrace přinesla. Vždyť hybnou motivací zakladatelů EU byl trvalý mír. Hospodářská integrace, doufalo se, povede k lepšímu porozumění, opřenému o bezpočet styků, jež z obchodování nevyhnutelně pramení. Vyšší vzájemná závislost zajistí, že konflikt bude nemyslitelný.

Tento sen EU splnila. Nikde na světě nežijí sousedé mírověji a lidé se nepohybují volněji a s větší bezpečností než právě v Evropě, zčásti díky nové evropské identitě, která se neváže ke státní příslušnosti. To představuje vzor, který by měl svět napodobit – vzor společných práv a povinností, včetně zodpovědnosti pomáhat těm, kdo mají méně štěstí. I tady Evropa ukazuje směr, neboť rozvojovým zemím poskytuje více pomoci než kdokoli jiný (a dává výrazně větší díl svého HDP než USA).

Svět v posledních šesti letech procházel obtížným obdobím. Závazek vůči demokratickému multilateralismu byl zpochybněn a práva garantovaná mezinárodními konvencemi, například Úmluvou proti mučení, byla zneplatněna. Vyšlo najevo nejedno ponaučení, mimo jiné ohledně nebezpečí nabubřelosti a mezí vojenské moci a ohledně nezbytnosti vícepólového světa.

Evropa, s větším počtem obyvatel než kterýkoli stát kromě Číny a Indie a s nejvyšším HDP na světě, se musí stát jedním z ústředních pilířů takového světa, a to uplatňováním toho, pro co se vžil název „měkká moc“ – tedy moci a vlivu idejí a příkladu. Vskutku, Evropa za svůj úspěch vděčí zčásti tomu, že prosazuje soubor hodnot, které jsou v jádře evropské, ale zároveň globální.

Nejpodstatnější z těchto hodnot je demokracie, chápaná tak, že nepřináší pouze pravidelné volby, ale také aktivní a smysluplnou participaci na rozhodování, což vyžaduje angažovanou občanskou společnost, pevné normy informační svobody a živá a pestrá média, která nekontroluje ani stát, ani hrstka oligarchů.

Druhou hodnotou je sociální spravedlnost. Hospodářský a politický systém je třeba posuzovat podle toho, v jakém rozsahu jedinci dokáží uspět a realizovat svůj potenciál. Coby jedinci jsme součástí stále se rozšiřujícího okruhu společenství a svůj potenciál můžeme realizovat, jedině pokud žijeme ve vzájemném souladu. To zase vyžaduje smysl pro zodpovědnost a solidaritu.

EU tento svůj smysl působivě prokázala pomocí evropským postkomunistickým zemím. Přechod od komunismu k tržnímu systému nebyl snadný, ale bezprecedentní štědrost Evropy se vyplatila: země, které vstoupily do EU, podávají lepší výkon než všechny ostatní a není to jen přístupem na evropské trhy. Ještě důležitější byla institucionální infrastruktura, včetně závazné oddanosti demokracii a rozsáhlého souboru zákonů a regulací, jež také často bereme za samozřejmost.

Evropa uspěla do jisté míry proto, že uznává, že práva jednotlivců jsou nezcizitelná a univerzální, a dále proto, že vytvořila instituce na ochranu těchto práv. Amerika naproti tomu byla svědkem vážného útoku na tato práva, včetně práva habeas corpus – práva napadnout vlastní věznění před nezávislým soudcem. Dělají se například jemné rozdíly mezi právy občanů a neobčanů.

Dnes může na téma všeobecných lidských práv hovořit věrohodně jedině Evropa. V zájmu nás všech musí Evropa nadále hlasitě promlouvat – ještě rozhodněji než v minulosti.

Obdobně platí, že zatímco cílem evropského projektu bylo vybudovat „harmonii“ lidí žijících společně v míru, musíme žít v harmonii také s životním prostředím – nejvzácnějším z našich zdrojů. V této oblasti se Evropa rovněž ujala vedení, zejména co se týče globálního oteplování, a prokazuje, že přízemní sobeckost lze odložit s cílem dosáhnout společného prospěchu.

V dnešním světě je také ledacos, co nefunguje dobře. Zatímco ekonomická integrace v Evropě napomohla splnit širší soubor cílů, jinde ekonomická globalizace přispěla k rozšiřování propasti mezi bohatými a chudými uvnitř států i mezi bohatými a chudými státy.

Jiný svět je možný. Je ovšem na Evropě, aby se na cestě k němu ujala vedení.

Copyright: Project Syndicate, 2007.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč