Unconventional Economic Wisdom
Jak „napravit“ globalizaci
Joseph E. Stiglitz
|
|
|
|
Opakovaně píšu o problémech globalizace: o nespravedlivém režimu světového obchodu, který brzdí rozvoj; o nestabilním globálním finančním systému, jehož výsledkem jsou periodické krize opakovaně zatěžující chudé země neudržitelným dluhem; a také o režimu celosvětového duševního vlastnictví, který odepírá přístup k dostupným životně důležitým lékům, přestože AIDS pustoší rozvojový svět.
Stejně tak píšu o anomáliích globalizace: peníze by měly proudit z bohatých zemí do chudých, ale v posledních letech proudí směrem právě opačným. Bohatí totiž lépe snášejí rizika měnových a úrokových výkyvů, takže jsou to chudí, kdo nese na bedrech důsledky těchto fluktuací.
Na problémy spojené s globalizací poukazuji tak halasně a hlučně, že si z toho mnozí lidé vyvodili mylný závěr, že i já patřím k antiglobalizačnímu hnutí. Já se ovšem domnívám, že globalizace má obrovský potenciál – pokud je správně řízena.
Během velké hospodářské krize přibližně před 70 lety formuloval John Maynard Keynes svou teorii nezaměstnanosti, která popisovala, jak mohou vládní zásahy pomoci obnovit plnou zaměstnanost. Konzervativci ho sice tupili, ale Keynes toho ve skutečnosti udělal pro záchranu kapitalistického systému více než všichni protržně orientovaní finančníci dohromady. Kdyby se tehdy bylo postupovalo podle konzervativců, byla by hospodářská krize ještě hlubší a poptávka po alternativě vůči kapitalismu by ještě zesílila.
Stejně tak platí, že pokud nerozpoznáme a nezačneme řešit problémy globalizace, stane se jen těžko udržitelnou. Globalizace není zákonitá: v minulosti se u ní vyskytly nezdary, které se mohou vyskytnout znovu.
Zastánci globalizace mají pravdu, že tento fenomén má potenciál zvýšit životní úroveň všem. To se ovšem neděje. Otázky kladené mladými francouzskými dělníky, kteří se podivují, jak se mohou mít díky globalizaci lépe, když se kvůli ní musí smířit s nižšími mzdami a slabší ochranou pracovního místa, již nelze přehlížet. A stejně tak nelze na tyto otázky odpovědět vyjádřením toužebného přání, že jednoho dne budou mít z globalizace prospěch všichni. Jak poznamenal Keynes, v dlouhodobém měřítku jsme všichni mrtví.
Rostoucí nerovnost v rozvinutých průmyslových zemích byla dávno předpovídaným, ale jen zřídkakdy inzerovaným důsledkem globalizace. Plná hospodářská integrace znamená vyrovnání mezd nekvalifikované pracovní síly všude na světě, a ačkoliv máme k dosažení tohoto „cíle“ stále ještě daleko, tlak na lidi u společenského dna je již dobře patrný.
Jelikož k téměř úplné stagnaci reálných mezd dělníků s nízkou kvalifikací ve Spojených státech i jinde v průběhu posledních tří desetiletí přispěly do značné míry technologické změny, nemohou s tímto faktem občané mnoho udělat. Mohou však něco udělat s globalizací.
Ekonomická teorie netvrdí, že všichni na globalizaci vydělají, pouze že čistý zisk bude kladný a že vítězové díky tomu budou moci nahradit ztráty poraženým a stále budou „v plusu“. Konzervativci ovšem tvrdí, že chceme-li zůstat v globálním světě konkurenceschopní, musíme snížit daně a omezit sociální stát. To se děje v USA, kde došlo ke snížení daňové progrese a vítězové – tedy ti, kdo profitují z globalizace i z technologických změn – se stali adresáty daňových škrtů. V důsledku toho se z USA i z dalších zemí následujících jejich příkladu stávají bohaté státy s chudými lidmi.
Skandinávské země nám ovšem ukazují, že existuje i jiná cesta. Vláda stejně jako soukromý sektor musí pochopitelně usilovat o efektivitu. Investice do vzdělání a výzkumu spolu se silnou sociální záchrannou sítí však mohou vytvořit výkonnější a konkurenceschopnější ekonomiku s lepším zabezpečením a vyšší životní úrovní pro všechny. Silná sociální síť a ekonomika blížící se plné zaměstnanosti představuje pro všechny zúčastněné – zaměstnance, investory i podnikatele – blahodárné prostředí, v němž mohou podstupovat riziko, které nové investice a firmy vyžadují.
Problém tkví v tom, že ekonomická globalizace předběhla globalizaci politiky a myšlení. Stali jsme se na sobě navzájem závislejšími, což zvýšilo potřebu postupovat společně, avšak zároveň postrádáme institucionální rámce, abychom tak mohli činit efektivně a demokraticky.
Mezinárodní organizace, jako jsou MMF, Světová banka a Světová obchodní organizace, nikdy nebyly potřebnější, avšak důvěra v tyto instituce byla jen zřídkakdy nižší. Spojené státy jakožto jediná světová supervelmoc dávají najevo přezíravost vůči nadnárodním institucím a usilovně pracují na jejich podkopání. Rýsující se krach rozvojového kola obchodních jednání a dlouhé otálení v Radě bezpečnosti Organizace spojených národů, která požadovala příměří v Libanonu, jsou jen posledními příklady amerického pohrdání multilaterálními iniciativami.
Lepší pochopení problémů spojených s globalizací nám pomůže formulovat recepty – některé malé, jiné velké – zaměřené na léčbu příznaků a řešení hlubších příčin. Existuje široká paleta přístupů, které mohou být přínosné pro lidi v rozvojových i rozvinutých zemích, což by globalizaci poskytlo v očích občanů legitimitu, již v současné době postrádá.
Jinými slovy lze globalizaci změnit; vlastně je zřejmé, že změněna bude . Otázka zní, zda nám tuto změnu vnutí nějaká krize, nebo zda půjde o důsledek pečlivých a demokratických úvah a diskusí. U změn vynucených krizí existuje riziko, že vyvolají odpor vůči globalizaci jako takové, případně povedou k jejímu nahodilému přetvoření, což by pouze zadělalo na další problémy v budoucnu. Naproti tomu převzetí kontroly nad celým procesem nám dává možnost přizpůsobit globalizaci tak, aby konečně zužitkovala svůj potenciál a splnila svůj příslib: vyšší životní úroveň pro všechny lidi na světě.
Joseph E. Stiglitz, nositel Nobelovy ceny za ekonomii, je profesorem ekonomie na Kolumbijské univerzitě. Dříve působil jako předseda rady ekonomických poradců prezidenta Clintona a jako hlavní ekonom a první viceprezident Světové banky. Jeho nejnovější kniha nese název Making Globalization Work (Jak napravit globalizaci).
Copyright: Project Syndicate, 2006.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Joseph E. Stiglitz or return to our home page.
|
|
