Unconventional Economic Wisdom
Americký problém MMF
Joseph E. Stiglitz
|
|
|
|
Letošní jarní setkání MMF bylo vychvalováno jako průlom, neboť jeho představitelé dostali nový mandát k „dohledu“ nad tržními nevyváženostmi, které významně přispívají ke globální nestabilitě. Toto nové poslání má zásadní význam, a to jak pro zdraví globálního hospodářství, tak pro legitimitu samotného MMF. Stačí však Fond na tento úkol?
Je zřetelně cosi zvláštního na globálním finančním systému, v němž si nejbohatší země na světě, Spojené státy, půjčuje víc než dvě miliardy dolarů denně od zemí chudších – byť je zároveň poučuje o zásadách řádné správy a fiskální zodpovědnosti. Takže z pohledu MMF, který je pověřen zajišťováním světové finanční stability, je v sázce hodně: pokud ostatní země nakonec ztratí důvěru v čím dál zadluženější USA, potenciální otřesy na světových finančních trzích budou mohutné.
Úkol, před nímž MMF stojí, je ohromný. Bude samozřejmě důležité, aby se Fond zaměřil na nevyváženosti globální, nikoli bilaterální. V mnohostranném obchodním systému často velké bilaterální deficity obchodní bilance vyvažují bilaterální přebytky s jinými zeměmi. Čína sice snad chce ropu ze Středního východu, ale obyvatelé Středního východu – kde se tolik bohatství koncentruje do tak málo rukou – mohou mít zájem spíš o kabelky od Gucciho než o čínské masově vyráběné zboží. Takže Čína může mít obchodní deficit se Středním východem a obchodní přebytek s USA, ale tyto bilaterální bilance nic neříkají o celkovém přispění Číny ke globálním odchylkám od rovnováhy.
USA se vítězoslavně pyšní svým úspěchem při rozšiřování role MMF, neboť se domnívaly, že tento postup vystupňuje tlak na Čínu. Americké veselí je ale krátkozraké. Pohlédneme-li na multilaterální obchodní nerovnováhy, USA jsou na míle daleko před ostatními. V roce 2005 deficit obchodní bilance USA činil 805 miliard USD, zatímco úhrn přebytků Evropy, Japonska a Číny byl pouhých 325 miliard USD. Pozornost věnovaná obchodním nevyváženostem by se proto měla věnovat v prvé řadě hlavní globální nerovnováze: té přináležející USA.
Posuzování obchodních nevyvážeností – kdo za ně nese vinu a co s nimi dělat – se týká ekonomiky i politiky. Obchodní nerovnováhy jsou kupříkladu důsledkem rozhodování domácností ohledně toho, kolik ušetří a kolik – a za co vlastně – spotřebují. Jsou ale také důsledkem vládních rozhodnutí: kolik peněz se vybere na daních a kolik se utratí (což určuje výši státních úspor nebo schodků), regulace investic, politiky devizových kurzů a tak dále. Všechna tato rozhodnutí jsou na sobě vzájemně závislá.
Obrovské americké zemědělské dotace například přispívají k fiskálnímu deficitu USA, který ústí v rozsáhlejší deficit obchodní bilance. Dotace do zemědělství však mají své dopady na Čínu a další rozvojové země. Kdyby Čína revalvovala svou měnu, tamním zemědělcům by se vedlo hůř; avšak ve světě volného (či volnějšího) obchodu znamenají americké dotace do zemědělství nižší globální ceny zemědělských výrobků, a tedy nižší ceny pro čínské rolníky. Když svou štědrost rozšířily i na zámožné korporátní farmy, nemusely mít sice USA nutně v úmyslu způsobit újmu nejchudším obyvatelům světa, jedná se ale o předvídatelný důsledek.
To představuje dilema pro čínské zákonodárce. Subvencování jejich vlastních zemědělců by odvádělo peníze ze vzdělávání, zdravotnictví a naléhavě potřebných rozvojových projektů. Nebo se Čína může pokusit udržovat směnný kurz o něco níž, než by se jinak pohyboval. Je-li MMF nestranný, měl by kritizovat americké zemědělské politiky, nebo čínské politiky devizového kurzu?
Zjistit, zda jsou obchodní nevyváženosti země zapříčiněny mylnými politikami nebo přirozenými důsledky okolností, rovněž není snadný úkol. Deficit obchodní bilance země se rovná rozdílu mezi domácími investicemi a úsporami a rozvojovým zemím se obvykle radí, aby co nejvíce šetřily. Je zřejmé, že obyvatelstvo Číny si takových napomenutí více než jen povšimlo. Účinnější programy sociální záchranné sítě by v budoucnu mohly potřebu preventivních úspor omezit, ale takové reformy nelze zavést přes noc. Investice jsou vysoké, ale další růst investic už by znamenal riziko mylné alokace peněz, a proto může být těžké dosáhnout zmírnění prvků čínské obchodní nerovnováhy.
Změna čínského směného kurzu by navíc znamenala jen málo pro změnu multilaterálního deficitu obchodní bilance v USA. Američané by snad prostě jen přešli od nákupů čínského textilu k dovozům z Bangladéše. Není snadné si představit, jak by změna čínského směnného kurzu mohla mít zásadní vliv buď na úspory, nebo na investice v USA – a tedy jak by mohla narovnat globální nerovnováhy.
V situaci, kdy hlavní světovou nevyvážeností je obchodní deficit USA, by se pozornost měla zaměřit na to, jak zvýšit jejich národní úspory – což je otázka, s níž vlády USA zápasí už celá desetiletí a o níž se často debatovalo, když jsem předsedal Radě ekonomických poradců prezidenta Clintona. Ač je pravda, že daňová zvýhodnění mohou zajistit poněkud vyšší soukromé úspory, úbytek příjmů z daní by ale přínosy více než vyvážil, takže by se národní úspory ve skutečnosti snížily. Našli jsme jediné řešení: snížit fiskální deficit.
Krátce, USA nesou odpovědnost jak za obchodní nevyváženosti, tak za politiky, které by bylo možné k jejich řešení urychleně zavést. Reakce MMF na jeho nové poslání spočívající v posuzování globálních odchylek od rovnováhy bude tudíž zkouškou jeho pošramocené politické legitimity. Na svém jarním setkání se Fond nedokázal zavázat k tomu, že si svou hlavu zvolí podle zásluh, bez ohledu na národnost, a nezajistil, aby hlasovací práva byla rozdělena na základě, jehož legitimita by byla méně omezená. Mnohé ze států s rozvíjejícími se trhy jsou například stále nedostatečně zastoupené.
Nebude-li analýza globálních nevyvážeností z pera MMF vyvážená, neoznačí-li USA za hlavního viníka a nezaměří-li svou pozornost na americkou potřebu snížit fiskální deficity – prostřednictvím vyšších daní pro nejbohatší Američany a nižších výdajů na obranu –, význam Fondu v jedenadvacátém století bude nevyhnutelně upadat.
Joseph E. Stiglitz, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, vyučuje ekonomii na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. V minulosti byl předsedou Rady ekonomických poradců prezidenta Clintona a hlavním ekonomem a prvním viceprezidentem Světové banky.
Copyright: Project Syndicate, 2006.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Joseph E. Stiglitz or return to our home page.
|
|
