Čína se chystá přijmout svou 11. pětiletku a připravit půdu pro pokračování zřejmě nejpozoruhodnější hospodářské transformace v dějinách a zároveň zlepšovat blahobyt téměř čtvrtiny světové populace. Svět dosud takový vytrvalý růst nezažil; ještě nikdy nedošlo k tak značnému úbytku chudoby.

Součástí receptu na dlouhodobý úspěch Číny je téměř jedinečná kombinace pragmatismu a vize. Zatímco velká část zbytku rozvojového světa, jež se řídí Washingtonským konsenzem, byla vedena k donkichotskému úsilí o vyšší HDP, Čína opět dala jasně najevo, že jí jde o udržitelná a spravedlivější zvýšení reálných životních úrovní.

Čína si uvědomuje, že vstoupila do fáze hospodářského růstu, který zatěžuje životní prostředí obrovskými – a neudržitelnými – nároky. Nedojde-li ke změně kurzu, bude to nakonec k újmě životní úrovně. Právě proto nová pětiletka klade velký důraz na životní prostředí.

I mnohé zaostalejší části Číny rostou tempem, které by probouzelo úžas, kdyby nebylo skutečnosti, že ostatní části země rostou ještě prudčeji. Ačkoli proces omezuje chudobu, nerovnost je na vzestupu, vzhledem k narůstajícím rozdílům mezi městy a venkovskými oblastmi a mezi pobřežními regiony a vnitrozemím.

Letošní Zpráva o rozvoji světa vydaná Světovou bankou vysvětluje, proč by nás měla zneklidňovat nejen chudoba, ale i nerovnost a 11. pětiletý plán Číny se problému věnuje v předstihu. Vláda už několik let hovoří o harmoničtější společnosti a právě pětiletka popisuje ctižádostivé programy pro dosažení této mety.

Čína si rovněž uvědomuje, že to, co méně rozvinuté země dělí od zemí vyspělých, není pouze propast ve zdrojích, ale také mezera ve znalostech. Rozvrhla si tedy smělé plány nejen na zúžení této mezery, ale i na vytvoření základny pro samostatné novátorství.

Role Číny ve světě a ve světové ekonomice se mění a plán to také reflektuje. Její příští růst se bude muset více opírat o domácí poptávku než o vývozy, což bude vyžadovat zvýšení spotřeby. Vskutku, Čína má nezvyklý problém: přílišné úspory. Lidé spoří zčásti kvůli nedostatkům vládních programů sociálního zabezpečení. Posílení sociálních jistot (penzí) a veřejného zdravotnictví a školství sníží sociální nerovnosti, posílí mezi občany pocit blahobytu a zároveň podpoří současnou spotřebu.

Budou-li tato opatření úspěšná – a dosud Čína téměř vždy překonala i svá vlastní vysoká očekávání –, mohla by vyvinout obrovský tlak na globální ekonomický systém, jehož rovnováhu už dnes narušují rozsáhlé americké fiskální a obchodní nevyváženosti. Bude-li Čína méně spořit – a pokud, jak funkcionáři oznámili, realizuje rozmanitější politiku investování rezerv –, kdo bude financovat americký deficit obchodní bilance ve výši dvou miliard dolarů denně? To je téma na někdy jindy, ale nesmí jít o vzdálené jindy.

S takto jasnou vizí budoucnosti bude výzvou její uskutečnění. Čína je veliká země a bez rozsáhlé decentralizace by nemohla uspět tak, jak se jí zatím zdařilo. Avšak decentralizace přináší své vlastní potíže.

Skleníkové plyny například jsou globální problém. Zatímco Amerika říká, že si nemůže dovolit v této věci cokoli udělat, vysocí čínští úředníci vystupují zodpovědněji. Během měsíce od přijetí pětiletky byly zavedeny nové ekologické daně na automobily, benzin a výrobky ze dřeva: Čína k řešení vlastních i světových ekologických problémů využila tržních mechanismů. Tlaky na představitele místních vlád, aby zajistili hospodářský růst a pracovní místa, však budou nesmírné. Ocitnou se ve zlém pokušení argumentovat, že když vyrábět způsobem, jenž chrání planetu, nemůže ani Amerika, jak bychom si to mohli dovolit my? Aby svou vizi přetavila ve skutky, čínská vláda bude potřebovat silné politické programy, jako jsou například už zavedené ekologické daně.

Jak se Čína přiblížila tržnímu hospodářství, objevily se některé neduhy, které trápí vyspělé země: zájmové skupiny, jež za jemnou roušku tržní ideologie halí vypočítavé argumenty.

Některé obhajují ekonomiku opřenou o teorii „stékání bohatství“: o chudé se nestarejte, růst nakonec přinese prospěch všem. Jiné se budou stavět proti konkurenční politice a přísným zákonům ve vztahu ke správě firem: ať nám své zázraky předvede darwinovské přežití nejsilnějších. Budou předloženy růstové argumenty s cílem kontrovat silným sociálním a ekologickým politikám: vyšší daně z benzinu pohřbí náš rodící se automobilový průmysl.

Takové údajně prorůstové politiky nejenže by nedokázaly zajistit růst, ale ohrozily by celou vizi čínské budoucnosti. Existuje jediný způsob, jak se tomu vyvarovat: otevřená diskuse hospodářských politik, jejímž cílem je odhalit klamné závěry a otevřít prostor pro kreativní řešení mnoha zásadních potíží, jimž dnes Čína čelí. George W. Bush už předvedl nebezpečí přílišného utajování a omezování rozhodovacích procesů na úzký kroužek patolízalů. Většina lidí mimo Čínu ne zcela doceňuje, do jaké míry se její lídři, v kontrastu k Bushovi, pustili do rozsáhlých úvah a širokých konzultací (a to i s cizinci), ve snaze řešit mimořádné problémy, jež před nimi leží.

Tržní ekonomiky nejsou samoregulační. Nelze je jednoduše přenechat autopilotovi, zejména pokud chceme, aby se jejich přínosy široce sdílely. Správa tržního hospodářství ovšem není snadný úkol. Jde o umění udržovat rovnováhu a je třeba neustále reagovat na hospodářské změny. Čínská 11. pětiletka představuje cestovní mapu takové reakce. Svět to sleduje s úžasem a nadějí, neboť životy 1,3 miliardy lidí se nadále transformují.

Copyright: Project Syndicate, 2006.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč