Unconventional Economic Wisdom
Sociální rozměry globalizace
Joseph E. Stiglitz
|
|
|
|
Válka proti terorismu a válka v Iráku z velké části odvedly pozornost světa od naléhavé problematiky: jak řídit globalizaci, aby byla ku prospěchu všech? Nová zpráva vydaná Výborem pro sociální rozměry globalizace při Mezinárodní organizaci práce (MOP) nám připomíná, jak vzdálena globálnímu konsenzu je Bushova administrativa.
MOP je tripartitní organizace sdružující představitele pracujících, vlád i firem. Výbor, jemuž předsedají prezidenti Finska a Tanzanie, má 24 členů (já jsem byl jedním z nich), kteří se liší národností, příslušností k zájmovým skupinám i intelektuálním přesvědčením. Výbor zahrnul členy tak odlišné, jako jsou šéf Toshiby a předák americké odborové ústředny AFL-CIO. Přes značnou různorodost skupina dokázala postihnout objevující se celosvětový konsenzus: globalizace nejenže nenaplňuje pozitivní potenciál, který má, ale ve skutečnosti přispívá k sociálnímu strádání.
Na vině je to, jak byla globalizace řízena - zčásti státy, ale zejména mezinárodním společenstvím, mimo jiné institucemi jako Světová banka, Světová obchodní organizace a MMF, jež zodpovídají za zavádění „pravidel hry". Výbor dokonce dosáhl shody u mnoha konkrétních opatření, která by napomohla dát globalizaci „lidskou tvář" - nebo aspoň zmírnit některé z jejích nejhorších důsledků.
Propast mezi objevujícím se konsenzem ohledně globalizace, jejž zpráva reflektuje, a mezinárodními hospodářskými politikami Bushovy administrativy pomáhá vysvětlit dnešní široce rozšířené nepřátelství vůči americké vládě.
Pohleďme na dva problémy, které jsou součástí nedávných dvoustranných obchodních dohod, jež Bushova administrativa agresivně prosazovala. Jak krize ve východní Asii, tak nedávné recese v Latinské Americe prokazují, že předčasná liberalizace kapitálových trhů může vyústit v obrovskou hospodářskou nestabilitu, narůst chudoby a zkázu střední třídy.
Dokonce i MMF si už uvědomuje, že liberalizace kapitálových trhů nepřinesla mnoha rozvojovým zemím ani růst, ani stabilitu. Ať vedena úzkoprsou ideologií či snahou vyhovět lobbistickým skupinám, Bushova administrativa přesto v bilaterálních obchodních dohodách stále vyžaduje krajní podobu této liberalizace.
Druhá potíž se týká nevyvážených ustanovení v oblasti duševního vlastnictví (Obchodní aspekty práv k duševnímu vlastnictví neboli TRIPs) Uruguayského kola obchodních rozhovorů, diktovaných americkým farmaceutickým a zábavním průmyslem. Tato ustanovení znemožňují, aby státy vyráběly generické kopie léčiv. V rozvojových zemích se tak mnohé kriticky důležité léky stávají cenově nedostupnými.
Aktivisté z celého světa, vedeni zejména obavami ohledně AIDS, požadovali nějaké řešení. Krátce před loňskými obchodními rozhovory v Cancúnu přistoupily USA k několika ústupkům, aby nebyly jedinou překážkou jednání. Ve dvoustranných obchodních dohodách však USA vyžadují závazky známé jako „TRIPs plus", které dále posilují práva k duševnímu vlastnictví a stanovují, že státy mají právo vyrábět levná generická léčiva pouze během epidemií a jiných stavů nouze.
Globální konsenzus, reflektovaný ve zprávě Výboru, požaduje vícero výjimek, kupříkladu aby léky byly k dispozici, kdykoliv bude naděje, že se jejich poskytnutím zachrání život. Těm, kdo stojí tváří v tvář smrti, záleží na přístupu k život zachraňujícím lékům, nikoliv na tom, zda je příčina jejich umírání součástí epidemie.
Bilaterální dohody vytváří základ hlubších přátelských vazeb mezi dvěma zeměmi. Americká neústupnost v této oblasti však v zemích, jimž taková dohoda „hrozí", například v Maroku, vyvolává protesty a dává zakořenit důvodům pro dlouhotrvající zášť.
Výbor upozorňuje i na další problémy, jimž se svět nedostatečně věnuje - například na daňovou konkurenci mezi rozvojovými zeměmi, která přesouvá daňové zatížení z firem na pracující. V dalších oblastech zpráva Výboru obhajuje potřebu „vyváženějších" úhlů pohledu. U měnových kurzů je například nakloněna spíše smíšeným systémům - na rozdíl od obvyklého přesvědčení, že země musí vybírat mezi extrémy a zvolit buď zcela pružný systém, nebo pevné zavěšení měny (které tak významně přispělo k argentinskému trápení).
Jak dokládá náš příklad, zapojení odlišných hlasů do debat o globalizaci přináší nové perspektivy. Až dosud největší starostí většiny expertů na globalizaci byly přílišné vládní intervence do hospodářství. Výbor se obává naprostého opaku. Podle jeho prohlášení je jedním z úkolů státu zmírňovat dopady prudkých ekonomických změn na jednotlivce i na společnost.
Způsob, jímž byla globalizace dosud řízena, ovšem rozrušil schopnost státu tuto svou funkci řádně plnit. Jádrem problému je globální politický systém, můžeme-li to tak nazvat. Rozhodující hráči jako MMF a Světová banka musí začít fungovat transparentněji a jejich hlasovací struktura se musí změnit tak, aby odrážela aktuální rozložení ekonomické moci, nikoliv situaci z roku 1945, o potřebě reflektovat základní demokratické principy ani nemluvě.
Ať si o četných konkrétních návrzích Výboru myslíme cokoliv, jedno je jasné: potřebujeme otevřenější debatu o globalizaci, v níž bude slyšet více hlasů a v níž bude kladeno více důrazu na sociální dimenze globalizace. To je poselství, jehož by si měl svět povšimnout, jinak bude nespokojenost s globalizací nadále narůstat.
Joseph E. Stiglitz vyučuje ekonomii na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a je členem Výboru pro sociální rozměry globalizace. V roce 2001 obdržel Nobelovu cenu za ekonomii.
Copyright: Project Syndicate, březen 2004.
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Joseph E. Stiglitz or return to our home page.
|
|
