Unconventional Economic Wisdom
Zdaňte oligarchy
Joseph E. Stiglitz
|
|
|
|
Celý svět je znepokojen zatčením ruského miliardáře Michaila Chodorkovského. Obavy vzbuzuje to, že by se Rusko mohlo vzdalovat demokracii a zákonnosti.
Rusko se vypořádává s množstvím problémů, jež pramení z odkazu komunismu a způsobu, jímž byla provedena transformace od komunismu k tržní ekonomice. Jedna skupina problémů se váže k politice a k nesnadnosti vybudovat demokracii a právní řád po desetiletích totality. Další se vztahuje k ekonomice.
Během Jelcinova prezidentství došlo v hospodářské politice ke dvěma politováníhodným chybám. První z nich, jak dokládám ve své knize Globalizace a nespokojenci s ní , bylo vytvoření pobídek, které nevedly k tvorbě bohatství, nýbrž k odkrajování aktiv. Druhou chybou bylo promarnění několika pozitivních odkazů komunistické éry.
Jedním z těchto odkazů byla vysoká úroveň lidského kapitálu, obzvláště v technických a vědeckých oborech. Ta se z velké části vytratila, neboť mnoho talentovaných lidí ze země emigrovalo. Dalším promrhaným odkazem - se závažnými politickými dopady - byla relativní rovnost, již Rusko zdědilo po komunismu.
Politika a ekonomika se tu skutečně neoddělitelně spájí: úpadek středních tříd, který doprovázel vzestup několika nesmírně majetných oligarchů, a propad milionů lidí do chudoby velice ztížily vytváření demokratické společnosti a právního řádu.
Příčina je jasná. Největšími zastánci rovnosti příležitostí a úcty k právu (včetně práva soutěžního) nejsou Rockefelleři ani Gatesové tohoto světa. Historicky je zájem na spravedlnosti a rovnosti dán právě středním třídám, a proto jsou nástrojem ustavení právního řádu.
To je důvod, proč je v Rusku stále zapotřebí vypořádat se - a to nejen z hlediska justice - s nelegitimními privatizacemi 90. let, které jsou pramenem majetkové nerovnosti v zemi: je to důležité z hlediska dlouhodobé výkonnosti ruského hospodářství.
Bezpečí vlastnických práv - a růst, jenž umožňují - závisí v prvé řadě na legitimitě, kterou těmto právům společnost připisuje. Pokud jsou majetné vrstvy vnímány jako lidé, kteří k bohatství přišli nelegitimně, žádný právní systém bezpečnost majetku nezaručí. Není-li majetek bezpečně ochráněn - či pokud se za nechráněný i jen pokládá - pobídky jsou pokřivené. Ti, kdo ovládají ruské podniky, tedy budou nadále odkrajovat aktiva a proměňovat je v ty druhy majetku, jež lze snadno vyvést ze země.
Ještě horší je to, že když se s nelegitimní privatizací nic neudělá, ekonomická oligarchie se pravděpodobně promění i v politickou. Právě v tomto světle by měly být vnímány Putinovy kroky proti Chodorkovskému. Neboť jestliže se oligarchům podaří udržet si své nečestné příjmy, není těžké si představit člověka, jako je Chodorkovskij - který už vedle svého obchodního impéria začínal budovat i politickou mašinérii -, jak zpeněží své akcie Jukosu, uloží majetek v bezpečném zahraničním úkrytu a použije jej k manipulaci ruské politiky.
Co tedy dělat s poskvrněným majetkem nabytým během divokých privatizací 90. let? Pro ruskou vládu by zřejmě bývalo snazší získat zpět některé z nečestných příjmů oligarchů dřív, řekněme po krizi rublu v roce 1998, kdy mnozí spláceli své úvěry se zpožděním.
Přestože tato příležitost minula, myslím, že je stále snazší se s problémem vypořádat teď než například v příští dekádě. Jakmile Chodorkovskij a jemu podobní prodají své kapitálové podíly zahraničním zájmovým skupinám a vyvedou peníze mimo Rusko, nebude už jak zakročit.
Avšak nevyvolalo by zvrácení nelegitimních privatizací 90. let nové problémy a nepodkopalo by ruskou snahu zavést bezpečná vlastnická práva? Jsem přesvědčen, že některé minulé nepoctivosti lze řešit, aniž by se přímo útočilo na ,,vlastnická práva", ať sebepochybněji získaná. Rusko by mohlo zavést ,,daň z nadměrných kapitálových výnosů", odpovídající svým duchem dani uvalené na americké ropné společnosti, které se bez vlastního přičinění těšily v 70. letech kvůli vysokým cenám ropy ze závratných zisků.
Daň by bylo možné uvalit na úrovni nějakých 90%, a to na ,,nadměrné" zisky plynoucí z akvizice státních aktiv - např. na zisky přesahující 10% kumulativních výnosů původních přímých investic. Daň by byla splatná buď při kotaci společnosti na burze, nebo jakmile dojde k prodeji aktiv. Taková daň by oligarchům ponechala víc než dost a mohla by je odměnit i za jejich úsilí o restrukturalizaci podniků.
S cílem povzbudit domácí investice a také proto, že zdanit v zahraničí držená aktiva je nesnadné, bylo by také možné uvalit ,,daň při převodu do zahraničí" na kapitál vyváděný ze země. Šlo by o opatření v jistém ohledu podobné kroku, jejž v USA zvažovala Clintonova vláda, když navrhovala daň pro miliardáře, kteří se vzdají občanství, aby se vyhnuli zdanění.
Peníze získané prostřednictvím nové daně by mohly například pomoci ozdravit ruské churavějící zdravotnictví a školství. Pochopitelně že by daň nevyřešila všechny ruské potíže. Nedokázala by odstranit ohromnou nerovnost. Nevytvořila by ani novou střední vrstvu.
Vykročila by ovšem směrem k napravení důsledků případů ,,uchvácení majetku" z let Jelcinovy éry. Nejpodstatnější je, že ačkoliv by nedokázala zajistit vytvoření životaschopné demokracie, omezila by alespoň nebezpečí, jež pro demokracii představuje čím dál dusivější role peněz v ruské politice.
Joseph E. Stiglitz, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, je profesorem ekonomie na Kolumbijské univerzitě. V minulosti byl předsedou Rady ekonomických poradců prezidenta Clintona a hlavním ekonomem a prvním viceprezidentem Světové banky. Jeho poslední kniha nese titul The Roaring Nineties: A New History of the World's Most Prosperous Decade (Bouřlivá 90. léta: Nová historie dekády, jež světu přinesla největší prosperitu).
Copyright: Project Syndicate, prosinec 2003.
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Joseph E. Stiglitz or return to our home page.
|
|
