Unconventional Economic Wisdom
Za růstem vykročte vlevo
Joseph E. Stiglitz
|
|
|
|
NEW YORK – Jak levice, tak pravice říkají, že představují hospodářský růst. Měli by tedy voliči, kteří se mezi nimi rozhodují, chápat svou úlohu jako výběr z alternativních manažerských týmů?
Kéž by to bylo tak snadné! Část problému se týká role štěstěny. Americké ekonomice v 90. letech požehnaly nízké ceny energií, vysoké tempo inovací a Čína nabízející čím dál kvalitnější zboží za klesající ceny, což v úhrnu zajistilo nízkou inflaci a rychlý růst.
Prezident Clinton a tehdejší předseda amerického Federálního rezervního systému Alan Greenspan se o to mnoho nezasloužili, i když špatné politiky samozřejmě mohly nadělat paseku. Naproti tomu současné problémy – vysoké ceny energií a potravin a hroutící se finanční soustava – vyvolaly velkou měrou právě špatné politiky.
Existují skutečně velké rozdíly ve strategiích růstu, díky nimž jsou vysoce pravděpodobné různé výsledky. První rozdíl se týká pojetí samotného růstu. Růst není jen otázkou zvyšování HDP. Musí být udržitelný: růst založený na degradaci životního prostředí, spotřebitelském flámu na dluh či těžbě vzácných přírodních zdrojů bez reinvestice výnosů udržitelný není.
Růst rovněž musí zahrnovat všechny, tedy musí být přínosný přinejmenším pro většinu občanů. Ekonomika stékajících kapek nefunguje: i při zvýšení HDP si většina občanů může ve skutečnosti pohoršit. Americký růst v poslední době nebyl ani ekonomicky udržitelný, ani celospolečensky zahrnující. Většině Američanů se dnes daří hůř než před sedmi lety.
Mezi nerovností a růstem ale není třeba hledat kompromis. Vlády mohou růst posílit rozložením přínosů na všechny. Nejhodnotnější zdroj země jsou její lidé. Je tedy nutné zajistit, aby všichni mohli naplňovat svůj potenciál, což vyžaduje příležitosti ke vzdělání pro každého.
Moderní ekonomika také vyžaduje přijímání rizika. Jednotlivci jsou ochotnější brát na sebe riziko, existuje-li kvalitní záchranná sociální síť. Pokud chybí, občané požadují ochranu před zahraniční konkurencí. Sociální ochrana je efektivnější než protekcionismus.
Nedostatky v prosazování sociální solidarity si mohou vyžádat další výdaje, z nichž mezi nejmenší nepatří společenské a soukromé výdaje na ochranu majetku a věznění zločinců. Odhaduje se, že během několika let bude v Americe pracovat víc lidí v bezpečnostní branži než ve školství. Rok ve vězení může stát víc než rok na Harvardu. Náklady na věznění dvou milionů Američanů – celosvětově jeden z nejvyšších poměrů na obyvatele – by se měly považovat za položku odečítanou od HDP, a přece se přičítají.
Druhý největší rozdíl mezi levicí a pravicí se týká úlohy státu v propagaci rozvoje. Levice chápe, že velice záleží na roli vlády v oblasti zajišťování infrastruktury a školství, rozvoje technologií, ba dokonce působení v úloze podnikatele. Vlády položily základy revolucí spjatých s internetem a moderními biotechnologiemi. V devatenáctém století výzkum na amerických univerzitách podporovaných vládou vytvořil základní kameny zemědělské revoluce. Vláda pak tyto pokroky přenesla na miliony amerických farmářů. Úvěry pro menší firmy jsou zásadní pro vytváření nejen nových podniků, ale celých nových branží.
Poslední rozdíl možná bude vypadat zvláštně: levice dnes rozumí trhům a úloze, již mohou a měly by v ekonomice hrát. Pro pravici, zejména v Americe, to neplatí. Nová pravice, zosobněná administrativou Bush-Cheney, je ve skutečnosti starým korporativismem v novém hávu.
Nejde o žádné liberály. Věří v silný stát s rozsáhlými exekutivními pravomocemi, který se však využívá na obranu zavedených zájmových skupin, s pramalým ohledem na tržní principy. Seznam příkladů je dlouhý, ale zahrnuje subvence firemních velkostatků, cla na ochranu ocelářského průmyslu a nejčerstvěji astronomické částky na záchranu Bear Stearns, Fannie Mae a Freddie Mac. Neslučitelnost mezi rétorikou a realitou je ale dlouhodobá: protekcionismus se rozšířil za Reagana, mimo jiné zavedením takzvaných dobrovolných exportních omezení na japonské automobily.
Naproti tomu levice se snaží trhy rozhýbat. Nespoutané trhy samy dobře nefungují – což je úsudek podepřený současným finančním debaklem. Obránci trhů občas přiznávají, že trhy někdy selžou, dokonce katastroficky, ale tvrdí, že se „samy korigují“. Podobné argumenty zaznívaly už během Velké hospodářské krize: vláda nemusí dělat nic, protože v dlouhodobém výhledu trhy vrátí ekonomiku k plné zaměstnanosti. Jak se ale proslule vyjádřil John Maynard Keynes, v dlouhodobém výhledu budeme všichni mrtví.
Trhy se samy v relevantním časovém rámci nekorigují. Žádná vláda nemůže sedět a přihlížet, když se země propadá do recese nebo deprese, i když ji zapříčinila nenasytnost bankéřů a špatné zhodnocení rizik ze strany trhů s cennými papíry a ratingových agentur. Pokud se ale vlády chystají zaplatit účet za léčbu ekonomiky, musejí také udělat něco pro to, aby se snížila pravděpodobnost, že bude zapotřebí hospitalizace. Deregulační mantra pravice byla jednoduše mylná a teď na to doplácíme. A cena – ve smyslu ušlého výstupu – bude vysoká: jen ve Spojených státech možná přesáhne 1,5 bilionu dolarů.
Pravice svůj intelektuální původ často odvozuje už od Adama Smithe, avšak Smith sice uznával moc trhů, ale také uznával jejich meze. Už v jeho době podniky přišly na to, že pokud se spiknou a zvýší ceny, mohou si zvýšit zisky jednodušším způsobem, než když budou efektivně vytvářet novátorské produkty. Je zapotřebí silných protikartelových zákonů.
Je snadné uspořádat večírek. Během flámu se mohou všichni cítit skvěle. Prosazovat udržitelný růst je ale mnohem těžší. Levice má dnes oproti pravici soudržnou agendu, která nabízí nejen vyšší růst, ale také sociální spravedlnost. Pro voliče by mělo být snadné si vybrat.
Joseph E. Stiglitz, profesor Kolumbijské univerzity v New Yorku, obdržel v roce 2001 Nobelovu cenu za ekonomii. Společně s Lindou Bilmesovou napsal knihu The Three Trillion Dollar War (Válka za tři biliony dolarů) s podtitulem Skutečné náklady iráckého konfliktu.
Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Joseph E. Stiglitz or return to our home page.
|
|
petersalonius 03:39 06 Aug 10
Dr. Stiglitz writes about achieving sustainable "growth" -- while we are facing depletion of the geological energy subsidies (fossil and nuclear), and other looming resource scarcities. It is these TEMPORARY energy subsidies and abundant natural resources that facilitated the unsustainable exponential "growth' we have enjoyed since the beginning of the 19th century when we no longer were dependent solely on the energy we received from the Sun.
Rather than sustainable "growth", we now require sustainable CONTRACTION in order to achieve a long term ability of the human family to [again] function within the limits of solar energy and to glean its sustenance from global ecosystems without mining them into unproductive wastelands.
I invite you to read my treatise on the overshoot of carrying capacity that has been developing for 10,000 years as humans have mined and diminished the very resources upon which they are dependent for their sustenance. I wish I had known about “the quinacrine pellet method of nonsurgical permanent female contraception – QS” --- ----------------------- see: www.isafonline.org ----- that appears to offer a very efficacious method of fertility control by individuals who are convinced that this is the right thing to do --- when I wrote the article (see URL access below).
I have been interested in the relationship between agriculture and population growth since about 1969, and I started writing about the necessity to curb population growth BEFORE the new ‘green revolution’ crop varieties were released by Norman Borlaug and his compatriots. Borlaug himself opined that the new crop wheat and rice varieties ,being produced by CYMITT in Mexico and the International Rice Research Institute in the Philippines in the early 1970s, were only stop gap measures – and that the necessity to constantly increase food production would never end if global population growth was not halted.
I believe that we are now seeing the ramifications of a global 10,000 year old debt crisis (PONZI SCHEME) characterized by the creation of money that supposedly represented actual wealth = the ability to produce food and fibre for the needs of the Earth’s human population. This 10,000 year old ‘PONZI SCHEME’ has incorrectly assumed that environmental services such as soil fertility and other supposedly renewable natural resources were externalities with infinite capacity that need not be accounted for.
I have proposed that humanity “overstepped” the long-term sustainable productive capacity of the soils upon which it relies for its sustenance as soon as cultivation agriculture was adopted.
My thesis suggests the first and most important resource humans have used non renewably (long before fossil fuel depletion/peak oil) is the arable soil on the planet; soil mining by cultivation agriculture began ~ 10,000 years ago. This is the culmination of my ~ 40 year investigation into the relationship between humans and their supporting ecosystems. If my thesis is correct -- then the 'population bomb', that continues to make natural resource management problematic, exploded a long, long time ago, see:
‘Long term agricultural overshoot’
http://www.theoildrum.com/node/6048
My 'guesstimate' for sustainable human numbers in the 100s of millions, if correct, suggests that the present global population has so far overshot the carrying capacity of its supporting ecosystems that most analyses of the relationship of excessive human numbers to SPECIFIC ASPECTS of environmental damage are simply indulgent academic exercises - AND - that the concept of further "growth" is an uninformed pipe dream.
There are more people on the planet (and have been for millennia) than it can sustainably support.
Many of us have concluded that even TWO CHILD FAMILIES -- that would only slowly stabilize the human population -- are not an adequate response to this problem; we require the VOLUNTARY adoption of NO or ONE CHILD PER FAMILY behavior to orchestrate the Population DECLINE that is necessary now.
Comments, constructive criticisms and suggestions are welcome
Peter Salonius
522 route 8 HWY
Durham Bridge
New Brunswick
E6C 1K5 Canada
petersalonius@hotmail.com