The Worldly Philosophers
Skoncujme s mýtem národního státu
Devin Stewart
|
|
|
|
NEW YORK – Letos na podzim se tisíce vysokoškoláků budou učit o mýtu předestíraném jako fakt. Jde o mýtus, který přispěl k rozdmýchání válek a může brzdit hledání východisek z největších světových problémů. Třebaže původ tohoto mýtu je nezřetelný, věda prokázala jeho nepravdivost a globalizovaný svět jej činí anachronickým. Hovořím o národním státu.
Mýtus národního státu spojuje dvě ideje, jednu konkrétní, stát, a jednu mlhavou, národ. Užitečnost státu je jasná. Jde o nezbytný organizační prvek, který lidem umožňuje dát dohromady své zdroje pro všeobecné blaho a spojit úsilí proti společným hrozbám, ať už jde o záplavy nebo invazní armády. Stát je také posledním arbitrem zákona. Moc státu je dokonce na vzestupu, zčásti jako protireakce na globalizaci a jako důsledek narůstajícího bohatství plynoucího z energetických trhů.
Národní stát jako základ státnosti však zatemňuje podstatu největších hrozeb lidstva. Znečištění životního prostředí, terorismus, pandemie a změna klimatu jsou globální jevy. Národní suverenitu nerespektují, a proto vyžadují celosvětovou spolupráci.
Původ národního státu je nejasný. Většina lidí se shodne, že nabízel způsob jak konsolidovat a legitimizovat vládu státu nad skupinou lidí, ať už ji vymezoval společný jazyk, kultura nebo etnicita. Problém tkví v tom, že obrysy kulturního společenství jen zřídka splývají s politickou entitou. Ideál národní jednoty rovněž nevysvětluje vnitřní rozmanitost a střety.
Identity uvnitř národa jsou proměnlivé, dokonce z minuty na minutu. Asi před 15 lety jsem strávil léto ve francouzském údolí Loiry. Jak mi mnozí návštěvníci Francie dosvědčí, lidé na francouzském venkově jsou přesvědčeni, že „skutečnou“ Francii představují právě oni a ne Pařížané.
Rozdíl mezi centrem a periferií je známý v mnoha zemích. Povšiml jsem si ale, že identita lidí se mění i během rozhovoru. „My Francouzi“ podle tématu střídalo „my Galové“, „my Románi“, „my Bretaňci“, „my Frankové“ nebo „my Evropané“. Tato neustále se proměňující totožnost byla udivující, ale při hlubším zamyšlení dávala smysl: ostatně Charles de Gaulle proslul výrokem, že je těžké řídit zemi s 246 druhy sýra.
Čína se často pokládá za zemi ovládanou chanskou většinou. Jedná se ale o skupinu jazykově, kulturně, ba i geneticky rozmanitou. Jak nedávno přemítal Ian Buruma, není jasné, co vlastně lidé slovem „Čína“ míní. Tchaj-wan je nezávislý stát, ale úředně je součástí Číny. Čínská kultura i čínština se rozšířily do celého světa. „Čína“ je mnohem víc než národní stát, uzavírá Buruma. Tchajwanský učenec Lee Hsiao-feng nedávno prohlásil, že pojem „Číňané“ je nesmyslné slovo, uměle vytvořené, aby ospravedlnilo vládu nad menšinami.
Je těžké si představit národ upoutaný do jediného státu nebo stát zahrnující jediný národ. Někteří lidé tvrdí, že příkladem národního státu je Japonsko. V četných vášnivých diskusích jsem mnoha Japoncům připomněl, že japonský lid se vlastně skládá z Ainu, Korejců, Číňanů, Filipínců a Rjuku. Jejich pravidelná odpověď zní: „Ano, ale my chceme věřit, že japonský národ existuje.“ Mají dokonce vědní obor zasvěcený zkoumání toho, co to znamená být Japonec.
Mýtus národního státu, stejně jako náboženství, vyžaduje ochotu uvěřit. Japonský vzdělanec Jošihisa Hagiwara tvrdí, že národnímu státu je vzhledem k jeho faktické neukotvenosti souzeno se rozplynout a ustoupit poznání, že jsme pouze jednotlivci tvořící součást globálního společenství. Stýská si, že Japonci mají obzvlášť rádi myšlenku „japonskosti“, takže je možné, že se právě Japonsko stane „posledním hrdinou“ zmírajícího étosu.
Projevy tohoto názoru se často vyskytují v populární kultuře. Nedávná reklama na kreditní kartu líčila otce a syna na cestě do Norska, aby vypátrali kořeny své rodiny. Poté, co utužili vztahy nad místním pivem, jídlem, svetry a zaplavali si, zjistili, že jejich rodina vlastně pochází ze Švédska.
Kdybych já měl podniknout takovou cestu, asi bych se vydal do Irska, kde bych zjistil, že moji irští předci byli původně ze Skotska. Odkud ale přišli Skoti? Snad se též přeplavili přes moře. Mýtus původu pokračuje ad infinitum , až se dostaneme ke společným předkům lidstva anebo k dalšímu mýtu – černému vejci v Číně, oštěpu na dně oceánu v Japonsku či spojení ohně a ledu ve Francii.
Mají-li se tvůrci politik vypořádat s dnešními problémy, je třeba, aby přemýšleli v širších souvislostech. Jedním místem, kde se dá začít, je přehodnocení koncepce národního státu, o níž se studenti po celém světě dozvídají v základním kurzu mezinárodních vztahů. Vedle stěžejních realistických teorií rovnováhy moci by se do hlavního proudu osnov ve výuce mezinárodních vztahů měla dostat etika v mezinárodních věcech – více filozofie, lidských práv a úlohy nestátních aktérů.
Jak ve své knize Jeden svět dokládá filozof Peter Singer, potřeba jednotné fronty proti největším problémům, jimž svět čelí, si vyžádá zásadní posun postoje – od provinčnosti k nové definici vlastního zájmu. Osvícený vlastní zájem se může zakládat na státu, ale zájmy je třeba nově vymezit tak, aby zahrnuly všeplatné principy, jako je Všeobecná deklarace lidských práv. Mají-li tyto zájmy získat všeobecné uznání, budeme se muset mýtu národního státu jednou provždy zbavit.
Devin Stewart je vedoucím programu Inovace globálních politik v Carnegieho radě pro etiku a mezinárodní záležitosti a editorem policyinnovations.org. Rovněž působí jako externí výzkumník Centra pro strategické a mezinárodní studie (CSIS).
Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Devin Stewart or return to our home page.
|
|
