KODAŇ: „Společná reakce“ čtrnácti vlád zemí Evropské unie proti vlastními partnerovi – Rakousku – hrozí, že nakonec oslabí Unii právě v tom okamžiku, kdy stojí tváří v tvář jedné z největších výzev ve své dosavadní historii: otevření svého členství novým demokraciím ze střední a východní Evropy. Politický bojkot, jež 14 zemí proti Rakousku zavedlo, totiž podkopává vlastní Smlouvu o Evropské unii, a vyvolává vážné obavy o fungování institucí EU. Nebude-li současná patová situace brzy vyřešena, napáchá skutečně vážné škody na celém procesu evropské integrace.

Úmysly čtrnáctky byly až nepředstavitelně ušlechtilé: totiž to, že Unie by měla být schopná sebeobrany proti xenofobii tak manifestačně provolávané vůdcem rakouských Svobodných, Jörgem Haiderem. Když v lednu rakouští Konservativci započali s rozhovory s Haiderovou stranou o nové koalici, která by mohla převzít moc po tolika letech samolibé a s sebou spokojené vlády Konservativců a Socialistů, začaly po celé Evropě znít zvony na poplach. A náhle se stalo, že 14 členů Evropské rady ministrů, zastupujících státy a vlády jednotlivých zemí, shledalo, že je schopno přijmout rychlé rozhodnutí.

Želbohu, příliš rychlé. Rozhodli se totiž pro vyhlášení politického bojkotu proti Rakousku, tedy pro případ, kdyby se měla nová koalice stát skutečností. Přísahu nové rakouské koalice tak následoval bojkot.

Problém vězí v tom, že Smlouva o Evropské unii vytyčuje celkem jasná pravidla, jak by se jednotlivé členské vlády měly k sobě vzájemně chovat, jsou-li základní principy, které jsou jim všem společné, nějak ohroženy:

· Článek 6 Smlouvy popisuje tyto společné hodnoty: „základy svobody, demokracie, úcta k lidským právům a základním svobodám, vláda práva…“

· Článek 7 pak říká, že Evropská rada „může rozhodnout o existenci vážného a trvalého narušení ze strany členského státu … (těchto) principů, poté co vládu dotčeného členského státu vyzvala, aby ta předložila výsledky zkoumání. Když je pak takové rozhodnutí přijato, může Rada kvalifikovanou většinou rozhodnout o dočasném omezení jistých práv dotčené členské země Rady, z uplatňování této Smlouvy vyplývajících.“

Až potud vše jasné. Nyní 14 vůdců členských zemí považuje za správné zavést svá nová pravidla. Pokoušejí se zakamuflovat svoji společnou akci v něco, co jakoby nemělo s EU zhola nic společného. Hovoří proto o „společné reakci“ 14-ti vlád, která vznikla úplně náhodou, když tyto země daly hlavy dohromady, jako by taková orwellovská „novořeč“ mohla doopravdy někoho ošálit.

Rozhodně nejsem žádnym obdivovatelem Jörga Haidera a jeho tzv. strany „Svobodných“. Jeho přístupy k otevírání Evropy vůči novým postkomunistickým demokraciím jsou velmi varující; jeho zřejmý nedostatek citlivosti k těm temnějším stránkám evropských dějin je přímo odporný. To jsou dva důvody, proč jsme jej a jeho stranu již před několika lety vyprovodili ze svazu Evropských liberálních demokratických stran (ELDR). Ovšem demokraticky zvolená vláda by měla být souzena za svoje politické činy, a ne rétoriku svých populistických politiků, jakkoliv vulgární a odpudiví jsou.

Tato společná akce proti Rakousku už nyní způsobuje znepokojení a pocity úzkosti po celé Evropě, nejen mezi novými demokraciemi, jež žádají o členství. Nová rakouská vláda byla svými evropskými partnery odsouzena bez toho, aniž by mohla „předložit své výsledky zkoumání“, jak je doslova stanoveno ve Smlouvě. Všichni jsou zmateni: jaký že druh společně sdílených hodnot byl v Rakouskou vlastně narušen?

Proč byl takový přístup například použit proti rakouské straně Svobodných, když se nic nepodniklo v dalších evropských zemích (jako je například Itálie), kde strany extrémní pravice rovněž vstoupily do vlády? Má tedy Evropa jeden soubor pravidel pro malé země a jiný pro ty velké? Co kdyby se najednou ocitli ve vládní koalici Komunisté? Vedlo by to také k politickému bojkotu ze strany ostatních zemí EU? Pokud ne, bylo by to proto, že 11 z celkových 14 dnešních vlád je povahy socialistické/sociálně-demokratické, a ty se rozhodly zakročit a podat pomocnou ruku, když by jejich partnerským rakouským Socialistům hrozilo, že ztratí vládní posty a moc? Máme tedy jeden soubor pravidel pro extrémní pravici a jiný pro extrémní levici?

Tyto sžíravé otázky hrozí, že nakonec podkopou autoritu i samotné Evropské rady ministrů. Tato instituce rostla a sílila celých poledních 10-15 let, a tak získávala svoji moc. Vedoucí představitelé států a vlád se nyní sestávají mnohem častěji, než kdykoliv dříve a zaujímají rovněž mnohem aktivnější roli v rozhodovacích procesech EU. Vytvořili sice cosi, co někdy vypadá jako protekční kroužek starých spolužáků. Často ale dávali najevo vítanou podporu procesu evropské integrace, zejména, když bylo třeba rychlých rozhodnutí a omezení úřednických postupů. Ale to, jak postupovali v tomto případě – bez jakýchkoliv konzultací se svými diplomaty a Komisí („strážcem Smlouvy“) – se začíná podobat jistému druhu příšerné arogance mocných, která, jak se zdá, způsobila, že mnoho lidí začalo evropské integrace děsit.

Vůdci 14 vlád se vlastní vinou dostali do slepé uličky. Sledovat jednání Rady ministrů, to dnes věru není pěkný pohled: někteří ministři se chovají jako malé děti ve školce. Já si s Vámi ruku nepodám; já vedle Vás sedět nechci; já nechci poslouchat Vaše projevy… To tedy vskutku není důstojný přístup k věci. Ovšem velkým otazníkem zůstává, zda-li je možné tuto situaci zvrátit. Přes všechnu jejich moudrost, čtrnáctka zapomněla Rakušanům sdělit, co mají udělat, aby byli svými kolegy opět vpuštěni na hřiště.

Snad by se mohl předseda Evropské komise pokusit rozetnout tento gordický uzel. Koneckonců, je to jeho povinnost, stejně jako jeho kolegů z Komise, jež mají chránit Smlouvu. Neměl by zůstávat pasivním pozorovatel v situaci, kdy je jeden členský stát dušen těmi ostatními, a to v přímém rozporu s články Smlouvy. Šlápni do toho, signore Prodi! Zachraň, co zbylo z našich čistých štítů.