0

Stalin, náš vrstevník

NEW HAVEN – Před osmdesáti lety, na podzim roku 1930, zavedl Josef Stalin politiku, která změnila běh dějin a v následujících desetiletích vedla k desetimilionům úmrtí po celém světě. V rámci násilného a masivního tažení s názvem „kolektivizace“ dostal Stalin sovětské zemědělství pod kontrolu státu.

Stalin prosadil kolektivizaci navzdory mohutnému odporu, který se zvedl poté, co se sovětské úřady předešlého jara pokusily zavést tuto politiku poprvé. Sovětské vedení se tehdy ve snaze zabránit opozici spolehlo na střelbu do lidí a deportace do gulagu. Sovětští občané přesto v hojném počtu vzdorovali; kazašští kočovníci uprchli do Číny, ukrajinští rolníci do Polska.

Na podzim začaly deportace a střílení do lidí nanovo a doplnil je i hospodářský nátlak. Jednotliví zemědělci byli zdaňováni, dokud nevstoupí do družstva, a zemědělským družstvům bylo umožněno zabavovat samostatně hospodařícím rolníkům osivo, z něhož měla vyrůst příští sklizeň.

Jakmile byl zemědělský sektor v SSSR kolektivizován, začal hladomor. Díky družstevnímu zemědělství, v jehož rámci přišli rolníci o půdu a fakticky se z nich stali státní zaměstnanci, mohla Moskva kontrolovat lidi i jejich produkci.

Kontrola však ještě neznamená výrobu. Ukázalo se, že je nemožné udělat během jediného pěstitelského roku ze středoasijských kočovníků produktivní zemědělce. Od roku 1930 zemřelo v Kazachstánu hladem přibližně 1,3 milionu lidí, protože jejich skrovnou úrodu úřady zabavovaly podle ústředních směrnic.

Na Ukrajině nastala v roce 1931 neúroda. Důvodů bylo mnoho: špatné počasí, škůdci, nedostatek tažné síly, neboť zemědělci svůj dobytek raději porazili, než aby ho odevzdali družstvu, nedostatek traktorů, zastřelení a deportace nejlepších zemědělců a narušení setby a sklizně v důsledku kolektivizace samotné.

„Jak se od nás může očekávat, že vybudujeme socialistickou ekonomiku,“ zeptal se jeden ukrajinský rolník, „když jsme všichni odsouzeni k hladu?“ Dnes, po 20 letech diskusí nad sovětskými dokumenty, víme, že v roce 1932 Stalin vědomě proměnil kolektivizací vyvolaný hladomor na Ukrajině v záměrnou kampaň politicky motivovaného hladovění. Neúrodu vykresloval jako projev ukrajinského národního odporu a namísto ústupků požadoval pevnou ruku.

A když se hladomor toho léta šířil dál, Stalin své vysvětlení „vybrousil“: hlad rovná se sabotáž, místní komunističtí aktivisté jsou sabotéři pod ochranou vyšších autorit a všechny platí zahraniční špioni. Na podzim roku 1932 vydal Kreml sérii dekretů, které zaručovaly hromadnou smrt. Jeden z nich nařizoval ukončit veškeré dodávky do oblastí, jež nedokázaly naplnit předepsané kvóty na obilí.

Komunisté zatím sebrali veškeré potraviny, které našli, a to „až do posledního zrnka“, jak vzpomínal jeden rolník. Počátkem roku 1933 pak byly hranice sovětské Ukrajiny neprodyšně uzavřeny, aby hladovějící lidé nemohli hledat pomoc. Umírající rolníci tak sklízeli jařiny pod strážními věžemi.

Na počátku 30. let zemřelo v SSSR hladem nebo na nemoci spojené s hladem více než pět milionů lidí, z toho 3,3 miliony na Ukrajině, přičemž zhruba tři miliony lidí by bývaly přežily, kdyby Stalin jednoduše na několik měsíců přerušil povinné odvody a vývoz a dopřál lidem přístup do obilnic.

Tyto události dodnes zůstávají v centru východoevropské politiky. Každý rok v listopadu si Ukrajinci připomínají oběti z roku 1933. Současný ukrajinský prezident Viktor Janukovyč však mimořádné utrpení ukrajinského lidu odmítá – je to úlitba oficiálnímu ruskému výkladu historie, který se snaží rozmělnit konkrétní zla kolektivizace v tragédii natolik vágní, že přestane mít zřetelné pachatele či oběti.

Rafal Lemkin, polsko-židovský právník, který zavedl koncept „genocidy“ a přišel i s jejím pojmenováním, by s podobným názorem nesouhlasil: ukrajinský hladomor označil za klasický příklad sovětské genocidy. Jak totiž věděl, po hladomoru následoval teror: rolníci, kteří přežili hlad i gulag, se stali Stalinovými příštími oběťmi. Velká čistka v letech 1937-1938 započala střelbou do lidí – namířenou hlavně proti rolníkům –, která si v celém Sovětském svazu vyžádala 386 798 životů, z toho nepřiměřeně vysoké procento na Ukrajině.

Kolektivizace vrhá dlouhý stín. Když nacistické Německo napadlo západ Sovětského svazu, ponechali Němci zemědělská družstva nedotčená, protože v nich právem viděli nástroj, jenž jim umožňoval zabírat ukrajinské potraviny pro vlastní potřebu a nechat hladovět ty, které nechat hladovět chtěli.

Po Maově revoluci v roce 1948 použili rovněž čínští komunisté stalinistický model rozvoje. V důsledku toho zemřelo v letech 1958-1961 hladem přibližně 30 milionů Číňanů – čínský hladomor se velmi podobal tomu sovětskému. A také po maoistické kolektivizaci následovala masová střelba do lidí.

Ještě i dnes slouží družstevní zemědělství jako základ tyranské moci v Severní Koreji, kde v 90. letech hladověly statisíce osob. A v Bělorusku coby poslední evropské diktatuře nebylo družstevní zemědělství nikdy zrušeno, přičemž v čele země stojí bývalý ředitel zemědělského družstva Alexandr Lukašenko.

V prosinci bude Lukašenko počtvrté v řadě kandidovat na prezidentskou funkci. A protože kontroluje půdu, kontroluje také hlasy. Osmdesát let po kolektivizační kampani je Stalinův svět stále s námi.