ŠTRASBURK – Po téměř dvou desetiletích, kdy je Somálsko ve stavu rozvráceného státu zmítaného občanskou válkou, by si snad svět měl začít připouštět, že tato země – tak jak je v současnosti zkonstruovaná – je neopravitelná.

Část země však přinejmenším základní standard správy věcí veřejných dodržovat dokáže. Nejsevernější oblast Somaliland, situovaná strategicky u ústí do Rudého moře a domovina zhruba 3,5 milionu z celkových 10 milionů obyvatel Somálska, je víceméně autonomní a stabilní. Tato stabilita ale vyvolává obavy, že obyvatelé Somalilandu aktivují deklaraci nezávislosti, již přijali v roce 1991.

Na konci září proběhnou v Somalilandu tamní třetí prezidentské volby, přičemž předchozí dvoje byly otevřené a soutěživé. Na rozdíl od mnoha rozvojových zemí Somaliland uvítá zahraniční pozorovatele, kteří na volby dohlédnou, ale většina západních zemí a agentur se bohužel bude držet stranou z obavy, aby se jejich přítomnost nepokládala za legitimizaci faktické vlády Somalilandu.

Vzhledem ke strategické poloze Somalilandu poblíž hlavních tras přepravy ropy, v současnosti sužovaných pirátstvím, a chaosu na jihu země by se však už nezávislost neměla bez rozmyslu zavrhovat. Ostatně po zjišťovací misi roku 2007 se v EU rodí konsenzus, že nezávislost Somalilandu by jako první měla uznat některá ze zemí Africké unie. Zpráva bývalého místopředsedy AU Patricka Mazimhaky z roku 2005 k tomu dává jistý prostor, jelikož Mazimhaka poukázal na to, že svazek mezi Somalilandem a Somálskem, vzniklý po odchodu koloniálních mocností (Británie a Itálie), nebyl nikdy formálně ratifikován.

Jako zřetelný kandidát, který uznání prorazí cestu, se nabízí Etiopie, vzhledem k jejím obavám z džihádistických nepokojů v Somálsku. Vnitrozemská Etiopie navíc rozsáhle využívá somalilandský přístav Berberu. Etiopie přesto může váhat, ze strachu, že by formální uznání nezávislosti Somalilandu mohlo podrýt křehkou přechodnou federální vládu Somálska podporovanou Západem. Avšak poněvadž nový somálský prezident Šejch Šaríf Šejch Ahmed je bývalý vůdce Svazu islámských soudů, Etiopie možná před vysněnou stabilizací Somálska dá přednost nynějšímu statu quo v Somalilandu.

Klíčovou regionální překážkou je Saúdská Arábie, která nejenže se ohrazuje proti sekulárnímu demokratickému modelu prosazovanému v Somalilandu, ale také je pevným spojencem Somálska, které je členem Arabské ligy (ač není arabské) a Organizace islámské konference. Saúdská Arábie finančně i politicky podporuje přechodnou federální vládu Somálska. Saúdský nátlak na Somaliland se pohybuje od zákazu importu dobytka v letech 1996 až 2006 po výhrůžky, že odmítne somalilandské cestovní pasy poutníků vyjíždějících na hadždž.

Až budou obyvatelé Somalilandu na konci září volit, nebudou výslovně rozhodovat o odtržení, avšak jejich setrvalá snaha vybudovat stát dodává jejich nárokům na nezávislost na síle. Dva roky od nezávislosti Kosova a rok poté, co ruští vojáci od Gruzie odlomili Abcházii a Jižní Osetii, je načase, aby diplomaté a státníci předložili určitá vodítka pro to, za jakých okolností roste pravděpodobnost, že odtržení bude přijatelné.

Má skupina, která se tu či onde sama ustaví, právo vyhlásit nezávislost? Pokud ano, nejbohatší oblasti každé země by se mohly rozhodnout pro samostatnost a ochudit tak své spoluobčany. I když chamtivost jako přijatelný motiv vyloučíme a připustíme tradiční etnicko-kulturní nacionalismus, svět zaplavený kmenovými státečky by byl mnohem méně stabilní.

Navíc, má snad někdo zájem zažít návrat Číny do let krvavých bojů mezi místními vůdci z počátku dvacátého století? To sotva. Je tudíž zapotřebí jasných pravidel, neboť k sebeurčení ani k neporušitelnosti národních hranic nelze ve všech případech přistupovat jako k posvátným zásadám.

Dovolte mi tedy pokusit se nastínit několik základních principů:

·        K odtržení by neměly pobízet ani od něj odrazovat žádné vnější síly a překážky pro uznání nezávislosti by měly být nastaveny vysoko. Odtržení samo o sobě není ani dobré, ani špatné: tak jako rozvod může lidem přinést více či méně spokojenosti.

·        Vyhlášení nezávislost by se mělo uznat, jen pokud se pro něj rozhodla jasná většina (výrazně nadpoloviční počet voličů), ideálně v nepokřiveném referendu.

·        Nový stát musí garantovat, že se všemi menšinami, jež s sebou strhne – kupříkladu s Rusy v pobaltských státech či se Srby v Kosovu – se bude zacházet slušně.

·        Separatisté by měli mít rozumný nárok na status národní skupiny, která ideálně v minulosti na území, které si nárokuje, měla stabilní samosprávu. Státy nemusí být založené etnicky; to platí jen pro nemnohé. Většinu států však sjednocuje jazyk, společná historie útlaku či jiné působení dějin.

Podle tohoto měřítka, ovšemže subjektivního, Somaliland splňuje nároky na státnost. V roce 1960 byl po odchodu Britů krátce (pět dní) nezávislý, než se připojil k dříve italskému jihu, čehož tamní obyvatelé od té doby litují. V tomto krátkém období Somaliland diplomaticky uznalo 35 zemí, mimo jiné Egypt, Izrael a pět stálých členů Rady bezpečnosti (je zajímavé, že vůbec první jej uznal Izrael).

Budou-li nadcházející pluralitní volby v Somalilandu přiměřeně férové a otevřené, okolní svět, včetně AU a OSN, bude muset revidovat jeho status, zamlžený už od pádu režimu Sijáda Barreho v roce 1991. Všechny tři strany, které v nadcházejících volbách soupeří, jsou neoblomné ve své touze po uznání nezávislosti regionu, již v roce 2001 drtivě potvrdilo referendum. Neexistují tudíž pochyby, zda nezávislost ostatním nevnucuje jediný kmen nebo frakce.

Vzhledem k zájmům všech světových velmocí na stabilizaci Rohu Afriky se zdá, že existuje jistý proud směřující k přijetí somalilandských nároků. Nezávislý Somaliland by se v jinak beznadějném regionu mohl stát šiřitelem stability a dobrého vládnutí. Svět tedy možná bude muset už brzy otestovat, zda kontroverzní principy, jež uplatnil v Kosovu, mají v Africe tentýž význam.