Share

Michael Spence

�

MILÁN – Hledět na Ameriku s optimismem je v současnosti těžké. Americký finanční sektor (anebo přinejmenším jeho část) se sice za pomoci zásadní vládní podpory během krize otřepal, leč americkou reálnou ekonomiku tíží vysoká nezaměstnanost, demotivovaní propuštění lidé, kteří si přestávají hledat práci, a pošramocené bilance.

�

Není tedy divu, že americká veřejnost i Kongres USA zuří. Jejich hněv si bere na mušku obří a nerozumné bonusy ve finančním sektoru. Výsledné regulatorní reformy prozatím zahrnují jednak ohrožení autonomie Federálního rezervního úřadu, jednak daň z bonusů.

�

První z těchto nápadů je špatný. Druhý je snad politicky nezbytný a fiskálně okrajově přínosný. Jeho účinky na podstupování rizik jsou sporné. Tolik potřebné strukturální reformy, které by zkrátily dluhovou páku a zmírnily rizika, jimiž finanční soustava periodicky ohrožuje reálnou ekonomiku, jakož i veřejné finance, pronikly ze seznamu potřebných kroků do politického procesu až se zpožděním a jejich vyhlídky na uzákonění je těžké odhadovat.

�

Je třeba uznat, že nové pravidlo navržené bývalým předsedou Federálního rezervního úřadu Paulem Volckerem, aby se oddělilo finanční zprostředkovatelství od obchodování na vlastní účet, není špatná myšlenka. Ve spojení se zvýšením kapitálových požadavků na banky by snížilo riziko dalšího souběžného selhání všech úvěrových kanálů. To ale nestačí. Soustavu mohou vyvést z rovnováhy i hedžové fondy, jak v roce 1998 ukázal pád Long Term Capital Management. I ony tedy potřebují jasné, třebaže odlišné meze zadluženosti.

�

Americkou veřejnost i tamní politiky hluboce rozštěpila reforma zdravotnictví. Tyto spory, nehledě na přednosti a nedostatky různých návrhů, potlačily aspekty spolupráce obou stran v politickém procesu a zdůraznily tu z jeho dimenzí, která se pokládá za hru s nulovým součtem. Tím ohrožují další reformy.

�

Člověk by čekal, že po hrozivé krizi, jejíž kořeny vycházely z narůstajících strukturálních nevyvážeností a neudržitelného vzorce růstu na straně poptávky, bude probíhat seriózní, vytrvalá debata nad tím, co je v kontextu překotně se vyvíjející globální ekonomiky zapotřebí udělat pro obnovu dlouhodobého růstu a tvorby produktivních pracovních míst. Debata ale neprobíhá, což je zarážející a znepokojivé zároveň.

�

Tím nechci říct, že americká ekonomika ztratila svou dynamiku. To ani zdaleka ne. Její dlouhodobé udržení však vyžaduje prozíravé veřejné politiky a investice do tvrdé i měkké infrastruktury s cílem podpořit vysokou inovativní schopnost soukromého sektoru.

�

Jsou sice tací, kteří nesouhlasí a jsou přesvědčeni, že dynamika hospodářství vychází výhradně ze soukromého sektoru, přičemž úkolem vlády je hlavně nepřekážet. Ještě jiní sice souhlasí, že vláda by v principu něco prospěšného udělat mohla, ale mají za to, že tak obvykle nečiní a že rizika převažují nad přínosy.

�

V důsledku přetížené, drtivou měrou vnitrostátně zaměřené a zčásti paralyzované politické agendy USA se bude věnovat málo pozornosti globálním otázkám vyžadujícím spolupráci a kompromis, mimo jiné mezinárodním rozměrům reformy finančnictví. Bez koordinace hrozí riziko, že měnové politiky konstruované tak, aby byly oporou růstu (nebo aby jej alespoň nebrzdily), povedou k návratu pokřivení a nevyvážeností ve finančním sektoru. Snaha ve střednědobém horizontu najít rovnováhu a obnovit globální poptávku se sice diskutuje v G20, ale do pohybu se zatím ve skutečnosti nedostala.

�

Z pohledu politiky i investic je jak krátkodobý, tak střednědobý výhled opět rizikový. Řada zemí, včetně rozvojových, se přikloní k defenzivním postojům, z nichž některé, například lepší využívání domácího trhu coby hybatele růstu, budou mít obecně pozitivní důsledky, třebaže růstové vyhlídky jsou v úhrnu poněkud nižší.

�

Podstatnější je, že krize upozornila na rizika, která se pojí s vyšší závislostí na zahraničním kapitálu. Vzhledem k tomu, v kombinaci s pomalým postupem reformy ve finančním sektoru, bude zřejmě převládat averze vůči riziku, která by mohla zpomalit, ne-li zvrátit finanční globalizaci, a v mnoha zemích pravděpodobně zapříčiní nižší tempo růstu.

�

Vhodným způsobem jak oživit pokrok v oblasti obchodu by bylo znovu rozběhnout kolo obchodních rozhovorů z Dauhá, a to agendou, která bude zvladatelnější – a zaměří se na chudší a zranitelnější rozvojové země. Za situace charakteristické pomalým tempem růstu a vysokou nezaměstnaností je však náhled na snahy liberalizovat obchod ve vyspělých zemích zřetelně negativní.

�

Obnovení růstu a rovnováhy v americkém hospodářství má rozhodující význam, nejen kvůli svému vlivu na globální růst, ale i jako základ pro řešení široké škály mezinárodních problémů a výzev. Právě teď se však zdá, že vybudování tohoto základu se odkládá.

�

Mimo vyspělé země existuje názor, že se svět vrátí do předkrizových poměrů, se stabilními USA, které budou fungovat jako konzument úvěrů, věřitel a spotřebitel poslední záchrany. Tento názor však přehlíží jednu věc, totiž že předkrizový růst v USA i v globálním hospodářství se zčásti opíral o neudržitelnou konstrukci.

�

Návrat k onomu modelu není ani pravděpodobný ani rozumný. Dosáhnout relativně vysokého a udržitelného růstu lze, ale chce to čas. A stane se tak (pokud se tak stane) v globální ekonomice s fundamentálně odlišnými strukturálními a regulatorními rysy. Nečinně posedávat a čekat, až si vyspělé země zalepí díru v člunu, abychom se pak všichni mohli vrátit k dřívějšímu normálu, není ani dobrá politika, ani dobrá sázka.

�

Potřebujeme koordinovanou restrukturalizaci a formování politik. Jde to ovšem nesnadno, když USA, největší fiskálně sjednocená ekonomika, obracejí pozornost jinam.

�

Michael Spence je nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 2001 a emeritní profesor Stanfordovy univerzity. Předsedá organizaci Výbor pro růst a rozvoj (Commission on Growth and Development).

Copyright: Project Syndicate, 2010.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč