BARCELONA: España va bien – Španělsku se daří dobře. Tuhle větu dnes říká kdekdo. A je proč. Španělsko naposledy vzkvétalo a cítilo se sebevědomě v době velkých zámořských objevů. Španělské firmy ale dnes do světa nevysílají své chvastounské dobyvatele, nýbrž prozkoumávají svět ve snaze nalézt nové příležitosti. Počínaje BSCH a BBVA v bankovnictví, firmami Repsol-YPF, Endesa a Iberdrola v energetickém průmyslu a konče Telefónicou v telekomunikacích, španělské firmy neohroženě sesadily americké giganty z předních míst žebříčku investorů v Latinské Americe. Tyto aktivity vrátily Madrid zpět na mapu nejen globálního trhu, ale i diplomacie.

Motorem této zámořské expanze je liberalizace doprovázená ekonomickým růstem. V posledních třech letech rostla španělská ekonomika tříprocentním tempem a v současnosti rychlost jejího růstu dosahuje dokonce čtyř procent. Během tohoto období se pětkrát snížil rozpočtový deficit, který tak dnes představuje pouhé jedno procento hrubého domácího produktu a nezaměstnanost poklesla z 23 na 15 procent. Není přitom ale divu, že silný růst opět rozdmýchal inflaci, která se nyní pohybuje na hranici tolerance Evropské centrální banky. Španělé si nicméně uvědomují, že už dlouho se neměli tak dobře, a tak nedávno do premiérského křesla znovu dosadili Josého Mariu Aznara spolu s parlamentní většinou, která se již nemusí spoléhat na koaliční partnery, a s mandátem dále a více zemi zmodernizovat.

Španělská cesta k liberalizaci vzhlíží k britskému liberálnímu modelu, a nikoli – jak je ve Španělsku tradičně zvykem – ke způsobu francouzskému. Během Aznarova prvního volebního období jeho Lidová strana zprivatizovala většinu státních firem a deregulovala větší část služeb. Jeho nová vláda se zavázala, že bude dále pokračovat ve snižování státního deficitu a nezaměstnanosti. Dále slibuje, že sníží daň z příjmu, zpevní základy systému sociálního zabezpečení a omezí náklady spojené se snižováním pracovních míst. Přislíbena byla rovněž skutečná konkurence v energetice a telekomunikacích, která dosud v privatizačním procesu scházela.

Aznarův program je uvážlivý, a přece ambiciózní. Vyvstává otázka, zda jeho vláda, která byla schopna za svými reformami prosadit konsensus, bude chtít a schopna prosadit i další opatření, jejichž potřeba zůstala do velké míry skryta pod příznivým stavem hospodářství a mírnou mzdovou politikou prosazenou odbory.

Podobně jako v thatcherovské Británii je i ve Španělsku problémem způsob, jakým vláda bude v těchto reformách pokračovat. Přinejmenším zpočátku totiž Aznarovy privatizace utvrzovaly a podporovaly starou oligopolistickou tržní strukturu, což brzdilo konkurenci. Vláda zjistila, že velké privatizované podniky, pokud nejsou regulovány skutečně konkurenčními trhy, soustřeďují příliš mnoho moci.

Nedávno předloženým liberalizačním balíčkem vláda částečně napravuje své dřívější privatizační chyby a odjímá moc subjektům, jež v oblasti dodávky ropy, plynu, elektřiny a telekomunikačních služeb držely víceméně monopol. Pokud jde například o telekomunikace, místní přístup bude pro konkurenci otevřen v lednu roku 2001. Rovněž křížové akciové podílnictví, které zvyšuje moc monopolů, bude v těchto sektorech značně omezeno.

Podpora silné konkurence je zde nevyhnutelná, neboť Španělsko musí růst rychleji než Evropa, a tudíž se nesmí spokojit s napodobováním ospalých kontinentálních metod. Chce-li v blahobytu Španělsko dohnat zbytek kontinentu, nesmí ztrácet odvahu ve čtyřech zásadních bodech:

- Regulační orgány a úřady pro hospodářskou soutěž se musí formálně a materiálně oprostit od vládní kontroly. Jen taková moderní struktura regulačních úřadů, která bude držet španělské nadnárodní podniky ve střehu, přispěje k upevnění mezinárodní role země. Neboť jen díky aktivní rivalitě uvnitř země budou španělské firmy natolik bystré, aby dosáhly úspěchu v rizikových rozvojových ekonomikách.

- Vzhledem k tomu, že zasahování politiky do regulačních a konkurenčních postupů (ve Španělsku dříve běžná věc) snižuje konkurenceschopnost firem, vláda musí přestat používat regulační mechanismy k řízení inflace i aktivit podniků. Z nemilého sváru mezi vládou a Telefónicou, který vyvrcholil odstoupením šéfa telekomunikačního kolosu Juana Villalongy, nikdo nic nezískal. Nejenže tento spor znemožnil fúzi s holandskou firmou KPN, kterou by trh očividně přivítal, ale navíc postavil španělskou obdobu Komise pro cenné papíry – CNMV – do obtížné pozice zprostředkovatele mezi vládou a ředitelem velkého podniku.

- Španělsko musí vědět, zda má nebo nemá zájem na obnově a vývoji jiných zemí, či zda chce dohnat dnešní rychlý globální technologický vývoj a svým dílem k němu přispět. Bez kvalitnějšího výzkumu a vývoje se bude propast mezi Španělskem a zeměmi na předních místech jen prohlubovat. Je pravděpodobné, že nebude stačit ani vládní slib zvýšit do roku 2004 dotace na vývoj a výzkum z dnešního 1 procenta HDP na 4 procenta. Jde zde nejen o zvýšení investic, ale také o celkovou změnu organizace výzkumu, která by tvůrčí potenciál hodnotila a oceňovala podle mezinárodních standardů.

- K udržení růstu bude třeba španělský sociální stát – v podstatě důchody a zdravotní péči – zcela přepracovat tak, aby byla zvýšena efektivita a podpořena nestranná spravedlnost. Aznarovy stávající plány jsou příliš opatrné : zaměřují se pouze na výdaje ve státním zdravotnictví, ale nevěnují se reformě základní struktury sociálního státu. Vedle reformy sociálního státu by navíc měla paralelně probíhat také liberalizace pracovního trhu. Bez zkvalitnění těchto složek nelze očekávat přínos v podobě zvýšení konkurenceschopnosti španělských podniků. Také státní správa musí být reorganizována, aby motivací k výkonnosti byla odměna za tvrdou práci a kvalitní službu a nikoli služební věk a přezaměstnanost.

Jakkoli bude premiér Aznar odhodlán pokračovat v těchto smělých reformách, jeho program se může lehce zhroutit, pokud nebude podpořen podobně smělým přístupem napříč domácí politickou scénou. Vhodným a konečným způsobem je třeba vyřešit otázku neklidných regionů, především Katalánska a Baskicka. Bez iniciativy na tomto poli se totiž odštěpení obou oblastí jeví nebezpečně reálné. Účast Katalánska v projektu modernizace Španělska by s největší pravděpodobností byla jistá, kdyby se Barcelona fakticky stala jakýmsi druhým hlavním městem Španělska.