6

Španělsko je také na vzestupu

MADRID – Začátek července vstoupí do španělských dějin jako okamžik obrovské euforie, kterou podnítil nedávný triumf Španělska na fotbalovém mistrovství Evropy. Všechno však nasvědčuje tomu, že konec měsíce se ponese ve znamení pochybností a pesimismu. Obraz jásajících davů a španělských vlajek vyvěšených z automobilů a oken domů ustoupil chmurnému obrazu demonstrantů nesoucích transparenty protestující proti nedávným úsporným opatřením vlády. V době, kdy je každý čtvrtý Španěl nezaměstnaný a španělské suverénní dluhopisy mají rating těsně nad hranicí odpadu, se zdá, že Španělsko stojí na pokraji pádu do propasti.

Jen velmi málo analýz však jde pod povrch bezprostředních čísel a hodnotí podstatu slabých a silných stránek Španělska. Dnešní pozorovatelé mají sklon zapomínat, že podle měřítek Světové banky se Španělsko až do počátku 80. let řadilo mezi rozvojové státy. Dnes patří spolu se Singapurem a Irskem k zemím, které v poslední čtvrtině dvacátého století dosáhly největšího hospodářského úspěchu. Také by se nemělo zapomínat na to, že kromě úchvatného skokového růstu HDP na obyvatele (z 7284 dolarů v roce 1980 na více než 30 000 dolarů v roce 2010) dovršilo Španělsko pod neocenitelným vedením krále Juana Carlose úspěšný přechod k demokracii a vstoupilo do Evropské unie.

Takové úspěchy s sebou vždy nesou i výrazné asymetrie a politické pakty, které sice měly zásadní význam během postfrankistického přerodu, kdy se Španělé stále obávali opětovného obnažení hlubokých rozkolů z období občanské války, ale dnes jsou pro tuto zemi přítěží. Úspěch Španělska tak v kombinaci s uvolněnou úvěrovou politikou v eurozóně vytvořil finanční bublinu, jejíž pozdější prasknutí odhalilo strukturální problémy. V důsledku toho dnes Španělsko potřebuje společné úsilí svých občanů, úsilí opírající se o sebedůvěru, jejímž zdrojem budou úspěchy z posledních 30 let.

Jednou z oblastí, které palčivě potřebují reformu, je trh práce. Základy současných španělských pracovních zákonů byly položeny v roce 1938, kdy zemi trhala na kusy občanská válka. Systém vytvořený po vítězství generalissima Franciska Franka nabízel zaměstnancům ochranu pracovních míst a silná práva v oblasti kolektivního vyjednávání, což pomohlo udržet sociální stabilitu při absenci demokracie.

Velká část této platformy paradoxně přežívá dodnes jako volební prapor levice. Její změna proto není životně důležitá pouze pro obnovu konkurenceschopnosti, ale bude to i kritická zkouška zralosti španělské demokracie.

Současný systém zakonzervovává rychle rostoucí španělskou nezaměstnanost. Od druhé poloviny 80. let, kdy se prudce obrátil trend čisté emigrace, se Španělsko potýkalo s vysokou mírou strukturální nezaměstnanosti i v letech, kdy hospodářský růst přesahoval 4% ročně. Částečně je to i díky vysoké kvalitě a štědrým dávkám španělského sociálního systému, který byl rovněž konsolidován v postfrankistickém období. V roce 2011 žilo v zemi odhadem 5,7 milionů přistěhovalců (12% obyvatel), což je o více než milion lidí více než v podstatně větší Velké Británii (se 62 miliony obyvatel).

Mezinárodní pozorovatelé si také často berou na mušku potřebu snížit zaměstnanost ve veřejném sektoru. Také zde je tento problém přímým důsledkem politických dohod uzavřených na počátku přechodu k demokracii. Veřejný sektor prošel během tohoto přechodu rychlou a radikální decentralizací, což vedlo k vytvoření kvazifederální vládní struktury, ve které existovaly značné duplikace a překrývající se oblasti, a to jak z hlediska zdrojů, tak i z hlediska lidského úsilí.

Je však překrucováním reality pohlížet na celý španělský bankovní sektor prizmatem tamních cajas (družstevních záložen), které tvoří „měkký podbřišek“ španělské finanční soustavy. Banky Santander a BBVA se dnes koneckonců řadí mezi nejúspěšnější mezinárodní finanční ústavy. Přesto to byly cajas, v nichž se koncentrovalo riziko vzniku bubliny na trhu nemovitostí a jejichž řízení představovalo nejhorší formu veřejného vlastnictví. Cajas neměly struktury podnikového řízení a jejich šéfové postrádali manažerské schopnosti potřebné k tomu, aby tyto ústavy přestály krizi.

Španělské školy navíc v mezinárodním hodnotícím systému zaostávají; relativně efektivní systém učňovského výcviku z frankistické éry padl za oběť přechodu na demokracii a nízký počet patentových žádostí odhaluje vážné nedostatky ve výzkumu a vývoji. Tato překážka konkurenceschopnosti souvisí rovněž s málo produktivním, státem regulovaným systémem vyššího vzdělávání, kdy se podle Akademického hodnocení světových univerzit neumístila žádná španělská veřejná vysoká škola v roce 2012 mezi nejlepšími 150 univerzitami, zatímco tři soukromé instituce (IE, IESE a ESADE) patří mezi nejlepší obchodní školy na světě.

Infrastruktura Španělska dnes patří k nejlepším v Evropě, od vysokorychlostních vlaků přes nejmodernější letiště a rychlé dálnice až po špičkové zelené energetické sítě. Španělští podnikatelé se stali průkopníky nových obchodních modelů, jako jsou firmy Inditex a Mercadona, o nichž se dnes učí studenti na nejlepších obchodních fakultách.

Ve Španělsku působí slušná řádka úspěšných a moderních nadnárodních firem, od Ferrovialu a FCC v oblasti veřejné infrastruktury až po společnosti Iberdrola a Abengoa v energetickém sektoru. Důležité je také zdůraznit politickou stabilitu – a vyspělost veřejnosti –, díky níž mohla strana, jejíž program vyzýval k racionalizaci výdajů, získat ve volbách konaných před šesti měsíci absolutní většinu v parlamentu.

Vítězství Španělska nebylo hříčkou osudu, nýbrž vyvrcholením dlouhého vývoje, během něhož se země dokázala z frankistické minulosti furia española proměnit ve stroj na vítězství. Po prvních místech na Euru 2008 i na mistrovství světa 2010 španělská fotbalová reprezentace znovu ukázala, jak se může rozmanitost díky ztotožnění se se společným cílem přetavit ve vítězný recept.

Všichni Španělé a zejména jejich političtí představitelé si musí znovu uvědomit, co je potřeba k úspěchu. Karty nejsou rozdány dobře, a tak může Španělsko překonat současnou kritickou situaci pouze společnou tvrdou prací, zodpovědností, respektem a loajalitou, čímž zároveň upevní své postavení v Evropě i mimo ni.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.