Globální mise Evropy

George Soros

Evropa hledá vlastní identitu. Domnívám se, že ji lze snadno najít: Evropská unie ztělesňuje princip otevřené společnosti, který by mohl sloužit jako hybná síla otevřené společnosti celosvětové.

Dovolte, abych vysvětlil, co tím mám na mysli.

Koncept otevřené společnosti poprvé použil francouzský filozof Henri Bergson v knize Dva zdroje morálky a náboženství . Jeden zdroj je podle Bergsona kmenový a vede k uzavřené společnosti, jejíž členové cítí náklonnost k sobě navzájem, ale strach či nepřátelství vůči ostatním. Druhý zdroj je univerzální a vede k otevřené společnosti řídící se všeobecnými lidskými právy, která chrání a podporují svobodu jednotlivce.

Karl Popper toto schéma upravil ve své podnětné knize Otevřená společnost a její nepřátelé , která vyšla v roce 1944. Popper poznamenal, že otevřenou společnost mohou ohrožovat abstraktní univerzální ideologie, jako jsou komunismus a fašismus. Protože tvrzení těchto ideologií, že právě ony jsou nositelkami konečné pravdy, je zákonitě mylné, lze je společnosti vnutit pouze prostřednictvím útlaku a donucování. Otevřená společnost naproti tomu akceptuje nejistotu a zavádí zákony a instituce, jež umožňují mírové soužití lidí s protichůdnými názory a zájmy.

EU ztělesňuje princip otevřené společnosti v pozoruhodné míře. Ačkoliv její řídicí principy nejsou zakotveny v ústavě, i to může být pro otevřenou společnost případné, neboť jak tvrdil Popper, naše nedokonalé chápání nepřipouští trvalé a navždy platné definice společenského uspořádání.

EU vznikla procesem postupného sociálního inženýrství – tedy metodou, již Popper pokládal pro otevřenou společnost za příhodnou –, který řídila prozíravá a cílevědomá elita, jež chápala, že dokonalost je nedosažitelná. Tato elita postupovala krok za krokem, kladla si omezené cíle s omezenými termíny a plně si uvědomovala, že každý krok se nakonec ukáže jako nedostatečný a vyžádá si další.

Tento postupný přístup se zasekl po porážce evropské ústavy. EU se ocitla v neudržitelné situaci, neboť po dalším rozšíření bude čítat 27 členských zemí, zatímco řídicí struktury jsou koncipovány pro šest. Politická vůle udržet celý proces v chodu byla nahlodána. Vzpomínky na minulé války vybledly a hrozba představovaná Sovětským svazem vymizela. Nacionalistické, xenofobní a protimuslimské sentimenty jsou na vzestupu a neschopnost integrovat přistěhovalecké komunity je ještě zesiluje.

Tato rozháranost uvnitř EU je bohužel součástí širšího globálního zmatku. Spojené státy bývaly dominantní mocností, která definovala agendu pro ostatní svět. Válka s terorismem prezidenta George W. Bushe však podkopala základní principy americké demokracie tím, že rozšířila výkonnou moc. Současně podkopala kritický proces ležící v srdci jakékoliv otevřené společnosti tím, že dala veškeré kritice politiky Bushovy administrativy nálepku nevlastenectví, čímž Bushovi umožnila nařídit invazi do Iráku.

A co je horší, válka s terorismem byla kontraproduktivní. Zvýšila teroristickou hrozbu, neboť vytvořila nevinné oběti, a současně vedla k překotnému propadu americké moci a vlivu. V důsledku toho již USA nejsou v pozici, kdy by mohly nastolovat světovou agendu.

EU nedokáže dost dobře Spojené státy v roli světového vůdce nahradit. Může však dát příklad, a to jak v rámci svých hranic, tak i navenek. Vyhlídka členství je nejsilnějším nástrojem měnícím kandidátské země v otevřené společnosti. Ačkoliv si to většina jejích občanů neuvědomuje, slouží EU jako podnětný příklad. Nyní je pouze zapotřebí, aby se lidé v Evropě nechali inspirovat myšlenkou EU jako prototypu globální otevřené společnosti.

Co to v zásadě znamená, lze ve stručnosti vyjádřit takto: EU potřebuje společnou zahraniční politiku. Je to jedna část evropské ústavy, kterou je naléhavě potřeba zachránit.

Absence institucionálních reforem by současně neměla sloužit jako záminka k nečinnosti.

EU již dnes disponuje bohatými prostředky, aby byl její vliv na světové dění patrný:

• polovinou světové zahraniční rozvojové pomoci;
• největším jednotným trhem na světě;
• 45 000 diplomaty;
• téměř 100 000 příslušníky mírových sil působícími na všech kontinentech;
• vyhlídkou využití obchodu, pomoci a členství jako katalyzátoru k motivování sousedních států, aby se i ony staly otevřenými společnostmi.

Tam, kde Evropa prosazovala společnou politiku – například v otázce Íránu –, se jí podařilo přesvědčit ostatní včetně USA ke změně dlouhodobě zaujímaných stanovisek. Až příliš často se však EU nedaří svůj potenciál využít.

Evropa například dosáhla jen malého pokroku při formulaci společné energetické politiky a dopouští její stále větší závislost na Rusku, které neváhá této výhodné pozice využívat. Stejně tak se EU nepodařilo poskytnout dostatečnou podporu Gruzii nebo uvalit náležité sankce na Uzbekistán za loňský masakr v Andižanu. Politika evropského sousedství stále nedosáhla žádné dynamiky a přístup EU k Turecku tlačí tohoto významného spojence nesprávným směrem.

V některých nově přijatých členských zemích, jako jsou Maďarsko a Polsko, navíc bublají problémy – EU by zde mohla hrát proaktivnější roli při podpoře demokratické stability.

Netřeba zdůrazňovat, že společná zahraniční politika EU by neměla být antiamerická. Takový postoj by nutně vedl k porážce, protože by posiloval rozpolcenost mezinárodního společenství, k němuž dala podnět Bushova administrativa. EU však může nastolit takový příklad mezinárodní spolupráce, který USA pod jiným vedením – jež zákonitě musí přijít – nakonec napodobí.