Omyl války s terorismem

George Soros

Fakt, že se Izraeli nepodařilo pokořit Hizballáh, je dokladem mnoha slabin konceptu války s terorismem. Jednou z těchto slabin je skutečnost, že ačkoliv jsou cílem teroristé, oběťmi se stávají nevinní civilisté a jejich utrpení posiluje teroristickou věc.

V reakci na útoky Hizballáhu chtěl Izrael právem toto hnutí zničit a chránit se před raketovou hrozbou na vlastních hranicích. Přesto si měl dát více záležet, aby minimalizoval vedlejší ztráty. Oběti mezi civilisty a materiální škody v Libanonu obrátily muslimy i světové veřejné mínění proti němu a proměnilo členy Hizballáhu z agresorů v hrdiny odboje. Oslabení Libanonu pak ještě více ztížilo možnost udržet Hizballáh na uzdě.

Další slabinou konceptu války s terorismem je skutečnost, že spoléhá na vojenskou akci a vylučuje politické přístupy. Izrael se jednostranně stáhl z Libanonu a poté z Gazy, místo aby vyjednával o politickém urovnání s libanonskou vládou a palestinskou samosprávou. Přímým důsledkem tohoto postupu bylo posílení Hizballáhu a Hamásu. Koncept války s terorismem brání pochopení tohoto faktu, poněvadž odděluje „nás“ od „nich“ a popírá, že jejich chování mohou utvářet naše skutky.

Třetí slabinou je, že koncept války s terorismem hází do jednoho pytle odlišná politická uskupení, která používají teroristickou taktiku. Tento koncept nerozlišuje mezi Hamásem, Hizballáhem, al-Káidou nebo sunnitskými vzbouřenci a Mahdího milicemi v Iráku. Přesto je každý z těchto teroristických projevů jiný a vyžaduje odlišnou reakci. K Hamásu ani Hizballáhu nelze přistupovat jako k pouhým cílům ve válce s terorismem, protože mají hluboké kořeny ve svých společnostech; navíc i mezi nimi existují hluboké rozdíly.

Při zpětném ohlédnutí je dobře patrné, kde se izraelská politika dostala na scestí. Jakmile byl Mahmúd Abbás zvolen předsedou palestinské samosprávy, měl se Izrael přemoci a posílit jeho samotného i jeho reformátorský tým.

Když se Izrael stáhl z Gazy, vyjednal někdejší prezident Světové banky James Wolfensohn jménem tzv. blízkovýchodního kvartetu (Rusko, Spojené státy, Evropská unie a Organizace spojených národů) šestibodový plán. Ten zahrnoval otevření přechodů mezi Gazou a západním břehem Jordánu, zřízení letiště a přístavu v Gaze, otevření hranice s Egyptem a převod skleníků opuštěných izraelskými osadníky do arabských rukou. Žádný z těchto šesti bodů nebyl nikdy realizován.

To přispělo k volebnímu vítězství Hamásu. Bushova administrativa, která tlačila na Izrael, aby volby zorganizoval, poté podpořila odmítnutí Izraele vyjednávat s vládou vedenou Hamásem. Výsledkem byly další útrapy na straně Palestinců.

Abbásovi se nicméně podařilo dohodnout se s politickým křídlem Hamásu na vytvoření vlády jednoty. Právě ve snaze zmařit tuto dohodu se vojenská větev Hamásu řízená z Damašku začala angažovat v provokaci, která se setkala s prudkou reakcí Izraele – což potažmo vyburcovalo Hizballáh k další provokaci a otevření druhé fronty. Takto vůči sobě postupují extremisté, aby zničili jakoukoliv naději na politický pokrok.

Izrael se této hry účastnil a prezident Bush se k této pomýlené politice připojil, když ho nekriticky podpořil. Události však ukázaly, že taková politika vede k eskalaci násilí. Celý proces již dospěl do stadia, kdy ani jednoznačná vojenská převaha Izraele nestačí k překonání negativních důsledků jeho politiky. Existence Izraele je dnes ve větším ohrožení než v době dohody z Osla. Podobně i USA se staly poté, co prezident Bush vyhlásil válku s terorismem, méně bezpečnou zemí.

Nastal čas, abychom si uvědomili, že dnešní politika je kontraproduktivní. Zvrácená spirála eskalujícího násilí bez politického řešení palestinské otázky nebude mít konce. Šance zapojit se do vyjednávání je dnes upřímně řečeno vyšší než před několika měsíci. Izraelci si musí uvědomit, že vojenské odstrašení samo o sobě nestačí. A Arabové, kteří se na bojišti spasili, budou možná svolnější k úvahám o kompromisu.

Ozývají se silné hlasy, podle nichž nesmí Izrael nikdy jednat z pozice slabosti. Tyto hlasy se mýlí. Pozice Izraele bude tím slabší, čím déle bude tato země udržovat současný kurz. Hizballáh, který okusil pocit, avšak nikoliv realitu vítězství (a jehož popichovala Sýrie a Írán), by navíc mohl zaujmout svéhlavý postoj.

A právě zde přichází ke slovu rozdíl mezi Hizballáhem a Hamásem. Palestinský lid prahne po míru a konci utrpení. Politické křídlo Hamásu – které je zapotřebí rozlišovat od křídla vojenského – musí na jeho tužby reagovat. Ještě stále není pozdě, aby Izrael podpořil palestinskou vládu jednoty pod Abbásovým vedením a v rámci prvního kroku směrem k vyváženějšímu přístupu s ní jednal. Stále tu však chybí americká vláda, která by nebyla zaslepena konceptem války s terorismem.