The World in Words
Nová Bushova doktrína
George Soros
|
|
|
|
Druhý inaugurační projev prezidenta George W. Bushe nastínil ambiciózní vizi role Spojených států při prosazování svobody na celém světě, což přiživilo celosvětové spekulace o kurzu americké zahraniční politiky v průběhu příštích čtyř let. Myšlenky vyjádřené v Bushově projevu si tudíž zasluhují vážnou pozornost.
„Politikou Spojených států je vyhledávat a podporovat růst demokratických hnutí a institucí ve všech národech a kulturách,“ prohlásil Bush, „s konečným cílem ukončit v našem světě tyranii“.
V ujištění, že naplnění této mise „není v prvé řadě úkolem pro zbraně, přestože budeme své přátele i sebe v nezbytném případě bránit,“ se skrývá úlitba diplomacii. V podobném duchu Bush uznává, že zvenčí nelze lidem svobodu vnucovat. Místo toho prý platí, že „svoboda musí být již ze své podstaty volena a hájena občany a udržována prostřednictvím vlády zákona a ochrany menšin.“
A konečně se zde objevuje i akceptace rozmanitosti, neboť „když duše národa konečně promluví, mohou vzniklé instituce odrážet zvyky a tradice, které se velmi liší od našich. Amerika nebude vnucovat náš styl vládnutí těm, kdo o to nestojí. Místo toho je našim cílem pomáhat ostatním najít vlastní hlas, dosáhnout vlastní svobody a nastoupit vlastní cestu.“
Já s tímto cílem souhlasím a věnoval jsem jeho dosažení posledních patnáct let života a několik miliard dolarů svého majetku. Přesto jsem s Bushovou administrativou v ostrém rozporu. Nejenže totiž mezi oficiálními slovy a činy zeje obrovská propast; někdy dokonce zjišťuji, že slova jsou v přímém rozporu s činy na způsob orwellovského doublespeaku.
Když Bush vyhlásil válku s terorismem, využil této války k invazi do Iráku. Jakmile se nepodařilo najít spojitost s al-Káidou a nenašly se žádné zbraně hromadného ničení, prohlásil, že jsme do Iráku vtrhli proto, abychom nastolili demokracii. Volby v Iráku se však brzy promění v občanskou válku mezi vládou s převahou šíitů a Kurdů a sunnitskými vzbouřenci.
Když Bush v Iráku i jinde tvrdí, že „svoboda zvítězí“, mnozí jeho slova interpretují tak, že zvítězí Amerika. To zpochybnilo americké motivy a zbavilo USA jakékoliv morální autority, kterou kdysi měla, aby mohla zasahovat do vnitřních záležitostí jiných zemí. Pokud například Amerika nabídne podporu íránským studentům, kteří poctivě usilují o větší svobodu, podpora Spojených států je s vyšší pravděpodobností ohrozí, neboť posílí zastánce tvrdé linie současného režimu.
Abych vysvětlil, co je na nové Bushově doktríně špatného, musím se odvolat na koncept otevřené společnosti. Jde o koncept, který mě vede v úsilí podporovat po celém světě svobodu. Tato činnost se uskutečňuje prostřednictvím nadací působících v terénu a vedených tamními občany, kteří chápou hranice možného ve svých zemích. Čas od času, když nějaký represivní režim naši nadaci vyhostí – jak se to stalo v Bělorusku a v Uzbekistánu –, působíme zvenčí.
Nejúspěšnější otevřená společnost na světě, totiž USA, paradoxně nechápe správně první principy otevřené společnosti; její současné vedení je přímo aktivně popírá. Koncept otevřené společnosti je založen na uznání, že nikdo nedisponuje konečnou pravdou. Tvrdit něco jiného vede k útisku. Stručně řečeno se možná pleteme.
Přesně tuto možnost Bush odmítá připustit a jeho popírání apeluje na jistý významný segment americké veřejnosti. Neméně významný segment je z toho zděšen. USA jsou tím nejen hluboce rozpolceny, ale zároveň začaly ležet v žaludku velké části zbytku světa, která pokládá naši politiku za pánovitou a svévolnou.
Prezident Bush považuje své znovuzvolení za schválení své politiky a cítí se ve svém pokřiveném vidění světa posílen. Tvrdí, že „okamžik skládání účtů“ uplynul, a je připraven konfrontovat tyranie po celém světě podle svých schopností.
Kritického procesu, který je jádrem otevřené společnosti – a který USA po 11. září 2001 na osmnáct měsíců opustily –, se však nelze zříci. Právě absence sebekritiky je tím, co zavedlo Spojené státy do irácké šlamastyky.
Lepší pochopení konceptu otevřené politiky vyžaduje rozlišování mezi podporou svobody a demokracie a podporou amerických hodnot a zájmů. Je-li tím, co chceme, svoboda a demokracie, pak ty lze pěstovat pouze posilováním mezinárodního práva a mezinárodních institucí.
Bush má pravdu, když tvrdí, že represivní režimy se nemohou nadále ukrývat pod pláštíkem suverenity. To, co se děje uvnitř tyranií a zkrachovalých států, je pro zbytek světa životním zájmem. Vměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí však musí být legitimní, což vyžaduje jasně definovaná pravidla.
Jako dominantní světová mocnost nese Amerika jedinečnou zodpovědnost za přijímání vedoucí role v mezinárodní spolupráci. Jak ukázal irácký debakl, Spojené státy si nemohou dělat, co chtějí, ale současně nelze na poli mezinárodní spolupráce dosáhnout ničeho významného bez vedení či alespoň aktivní účasti USA. Pouze pokud si vezmeme tato ponaučení k srdci, můžeme dosáhnout pokroku směrem k vznešeným cílům, které Bush ohlásil.
George Soros je prezidentem společnosti Soros Fund Management a předsedou institutu Open Society.
Copyright: Project Syndicate, leden 2005.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from George Soros or return to our home page.
|
|
