PAŘÍŽ – Zapomeňte, co jste slyšeli o pilných japonských manažerech: od počátku 90. let Japonci ve svých pracovních návycích dramaticky polevili. Ostatně ekonom Fumio Hajaši z Tokijské univerzity doložil, že hlavním důvodem 20 let stagnace Japonska je pokles objemu práce, již Japonci odvedou.

Cestu vpřed tu přitom razila sama vláda, když na úvod rozhodla, že se o sobotách uzavřou budovy veřejné správy. Jejího příkladu následovaly japonské banky. V letech 1988 až 1993 se zákonný pracovní týden zkrátil o 10 %, ze 44 na 40 hodin. To velmi silně přispělo k tomu, že dlouhotrvající poválečný hospodářský „zázrak“ Japonska padl na kolena.

V sektoru služeb je úpadek ještě horší než ve výrobě, protože služby jsou přísně regulované a zčásti nepřístupné pro zahraniční konkurenci. V maloobchodním sektoru, který zaměstnává obrovské množství nekvalifikovaných japonských pracujících, v takzvaných rodinných krámcích, je dnes japonská produktivita o 25 % nižší než v západní Evropě.

Bývalý premiér Džuničiró Koizumi (u moci byl v letech 2000 až 2004) a jeho hlavní ekonomický poradce a ministr financí Heizo Takenaka si velice dobře uvědomovali, že Japonsko ztrácí pozice právě v oblasti produktivity. Trend směřující k úbytku odvedené práce se snažili otočit pomocí privatizace a deregulace.

Mocná japonská byrokracie, nostalgicky vzpomínající na model rozvoje 60. let, kdy vláda a její obchodní spřízněnci pěstovali japonský zázrak, se tomuto smělému volnotržnímu řešení vzepřela. Její model je ale zastaralý, protože dnes si Japonsko přímo konkuruje s mnoha dalšími asijskými i neasijskými zeměmi, kde jsou pracovní návyky takové, jaké dříve převládaly mezi Japonci.

Koizumiho politiku navíc nikdy nepodporovalo veřejné mínění. Tvrdilo se o ní a dodnes se tvrdí, že je zdrojem nerovnosti. To je ale blud: skutečným pramenem nezaslouženého bohatství není v Japonsku privatizace, ale spekulace s realitami. Nově zvítězivší Demokratické straně Japonska (DSJ) se ovšem daří zajistit si, aby toto obvinění na volnotržních politikách nadále ulpívalo.

Nedávný volební triumf neprověřené DSJ Jukia Hatojamy tak potvrdil všeobecnou touhu nejít cestou amerického volnotržního modelu. Hatojama nedává ekonomicky smysl, když prohlašuje, že růst je sice důležitý, ale že na prvním místě je štěstí. Tento pocit nicméně odráží náladu mnoha Japonců.

Jestliže Hajaši a Takenaka správně pojmenovávají příčiny japonské stagnace, člověk se musí ptát, zda jsou dnešní Japonci ochotní víc pracovat, aby dohnali Spojené státy a šli v čele asijského rozvoje. Stagnace je tichá kolektivní volba, pro niž se v zemi rozhodla většina. Zvolil si ji japonský lid?

Téměř polovina japonské populace je buď v penzi, anebo krátce před vstupem do důchodového věku a kvůli dosažení vysoké úrovně komfortu usilovně pracovali. Právě díky nim je japonský příjem navzdory chátrající ekonomice „ztracené dekády“ stále vyšší než v Evropě. Nezaměstnanost je navíc v porovnání se západním světem nízká, protože mladé lidi, kteří nenajdou práci, pohlcuje neproduktivní distribuční sektor. Stagnující Japonsko tak zůstává poklidnou a dosti konzervativní společností.

Naproti tomu vyšší tempo růstu by vyžadovalo méně volných dní na golfové výjezdy pro bílé límečky a značnou míru přistěhovalectví, v zemi, která není uvyklá nechat se rušit cizinci a střetat se s odlišnými kulturními obyčeji. Jsou Japonci skutečně připraveni takovou léčbu akceptovat?

Většina Japonců, zejména starší generace, je s podobou společnosti, již vybudovali, spokojena. Američany a Evropany pokládají za posedlé penězi a materiální touhou a zdá se, že jsou ochotni smířit se s jistou stagnací jako s cenou za to, že zůstanou ryzími Japonci. Hatojama si to uvědomuje, a právě proto nedávné volby vyhrál.

Hatojamovy proslovy o „novém věku“, z pohledu Západu podivné, jsou v souladu se směřováním Japonska: jde o zemi, kde tisíce sektářských vůdců nabízejí bezpočet cest ke Štěstí, konkrétně vemlouvavý mišmaš New Age a zenového buddhismu.

Jak dlouho může Japonsko toto období harmonické stagnace prodlužovat?

Japonské průmyslové branže v oblasti špičkových technologií si uchovávají konkurenční schopnost a země je stále druhým největším exportérem na světě. Disponuje mimořádně inovativní ekonomikou, která každoročně zaregistruje víc patentů než všechny evropské země dohromady – druhá hned za USA a na míle v předstihu před Čínou a Indií. Stále platí, že 150 milionů obyvatel Japonska vyprodukuje mnohem víc než 2,5 miliardy Číňanů a Indů.

Za zhruba deset let by však Japonsko mohlo své postavení tváří v tvář zbytku Asie ztratit. Stagnace už teď vážně postihuje mladé Japonce, pro něž je stále těžší najít si práci, natož celoživotní zaměstnání v přední globální společnosti. Adolescenti vědí, že budou mít méně příležitostí, než měli jejich rodiče. Jak zvládnou hradit penze svých rodičů a zdravotní péči, nikdo neví.

Nejznepokojivější je neexistence otevřené debaty o těchto otázkách. Japonsko je mlčenlivá společnost, kde se od každého očekává, že uhodne, co se děje, a že média se budou mít na pozoru, aby nepodněcovala společenské rozmíšky. Klást nepříjemné otázky je nemístné a dávat přímočaré odpovědi se považuje za hrubé a neotesané. Komentáře cizinců se přijímají s povděkem, leč jejich rady se obvykle ignorují.

Většině Japonců se snad zdá, že díky své přetrvávající hospodářské síle si luxus těchto zažitých zvyklostí mohou dovolit. Možná že by měli mít na paměti slova, jimiž Ernest Hemingway popsal, jak se člověk ocitne na mizině: „pomalu – a pak naráz.“

Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč