PAŘÍŽ – Hollywoodské ztvárnění dějin bývá často nesmyslné, ale filmaři mají obvykle dostatek zdravého rozumu, aby vrahy a sadisty nemalovali narůžovo. Jenže právě to – a nejen to – dělá nový film Stevena Soderbergha o Che Guevarovi.

Revoluční romantik Che, jak jej v Soderberghově filmu ztělesňuje Benecio del Toro, nikdy neexistoval. Tento hrdina levice, typický svými hippie vlasy a vousy, dnes kultovní obrázek tištěný na trička a hrnečky po celém světě, je mýtus smyšlený propagandisty Fidela Castra – tak trochu kříženec Dona Quijota a Robina Hooda.

Fidelův mýtus o Che Guevarovi nese stejně jako tyto báchorky jistou podobnost s historickými fakty, ale skutečný příběh je mnohem temnější. Jistý Robin Hood zřejmě skutečně tyranizoval bohaté, a aby zakryl stopy, část svého lupu rozdal chudým. Ve středověkém Španělsku se nejspíš venkovem potulovali quijotovští rytíři, leč nezbavovali jej draků, ale nemnoha zbývajících muslimů.

Totéž platí pro legendárního Che. Žádný adolescent bouřící se proti světu ani jeho rodiče nedokážou podle všeho odolat Cheově svůdnému obrázku. Nosit tričko s Che Guevarou je nejsnazší a nejlevnější způsob, jak budit dojem, že jsem na správné straně Historie.

Co se osvědčilo u teenagerů, zabírá zřejmě i u věčně mladých filmových režisérů. V 60. letech byla vizáž à la Che, s vousem a baretem, alespoň výmluvným politickým prohlášením. Dnes nejde o nic víc než módní rekvizity, které inspirují velkorozpočtový hollywoodský trhák. Jsou teď na řadě zábavní parky s guevarovskou tematikou?

Kdysi ale žil skutečný Che Guevara: je méně známý než smyšlená loutka, která realitu nahradila. Opravdový Che byl významnější postavou než jeho fiktivní klon, neboť byl zosobením toho, co revoluce a marxismus ve dvacátém století opravdu znamenaly.

Che nebyl žádný humanista. Ostatně humanistické hodnoty nikdy nevyznával žádný komunistický vůdce. Karel Marx rozhodně ne. Věrni otci a proroku svého hnutí, úctu k životu neměli Stalin, Mao, Castro ani Che. Bylo zapotřebí prolévat krev, měl-li být pokřtěn nový, lepší svět. Když Maovi jeden z jeho raných soudruhů vytkl smrt milionů lidí během čínské revoluce, Mao prohodil, že den co den zemře bezpočet Číňanů, takže co na tom záleží?

I Che dokázal vražit s pokrčením ramen. Byť v Argentině vystudoval lékařství, nerozhodl se životy zachraňovat, nýbrž potlačovat. Jakmile Che uchvátil moc, pět stovek „nepřátel“ revoluce poslal bez soudu, ba dokonce bez přílišného rozlišování na smrt.

Castro, sám žádný humanista, se ze všech sil snažil Guevaru zbavit vlivu, a tak jej jmenoval ministrem průmyslu. Jak se dalo očekávat, Che zavedl Kubáncům sovětské politiky: zemědělství bylo rozvráceno a krajinu posely opuštěné továrny. O kubánskou ekonomiku ani o kubánský lid se nestaral: jeho cílem bylo prosazovat revoluci pro ni samotnou, ať už to znamenalo cokoli, podobně jako umění pro umění.

Bez ideologie by Che skutečně nebyl nic víc než jen další masový vrah. Štít ideologických sloganů mu umožnil vraždit ve větším rozsahu, než si jiní sérioví vrazi dokážou představit, a to vše ve jménu spravedlnosti. Před pěti stovkami let by Che pravděpodobně byl jedním z knězů/vojáků, kteří ve jménu Boha vybíjeli původní obyvatele Latinské Ameriky. Ve jménu Dějin Che také pokládal vraždění za nezbytný nástroj dosahování vznešeného cíle.

Předpokládejme však, že tohoto marxistického heroje soudíme podle jeho vlastních kritérií: proměnil skutečně svět? Ano, proměnil – ale k horšímu. Komunistická Kuba, na jejímž zformování se podílel, je nesporný a naprostý neúspěch, země mnohem zbídačenější a mnohem méně svobodná než před „osvobozením“. Navzdory sociálním reformám, o nichž levice ve vztahu ke Kubě hrdě hovoří, byla tamní gramotnost vyšší před Castrovým nástupem k moci a rasismus namířený proti černošskému obyvatelstvu byl méně pronikavý. Vždyť u kubánských lídrů je dnes mnohem pravděpodobnější, že budou bílí, než v Batistově éře.

Mimo Kubu guevarovský mýtus inspiroval tisíce studentů a aktivistů po celé Latinské Americe k promrhání vlastních životů v bezhlavých gerilových potyčkách. Levice, zlákaná zpěvem guevarovských Sirén, se místo voleb rozhodla pro ozbrojený boj. Tímto krokem otevřela dveře vojenské diktatuře. Latinská Amerika se z nezamýšlených důsledků guevarismu dodnes nevyléčila.

Ještě padesát let po kubánské revoluci zůstává Latinská Amerika rozdělená. Státům, které guevarovskou mytologii odmítly a zvolily si cestu demokracie a volného trhu, například Brazílii, Peru a Chile, se daří lépe než kdy dřív: společně se rozvíjí rovnost, svoboda a hospodářský pokrok. Naproti tomu státy, jež nadále s nostalgií hledí na Che Guevarův cíl, třeba Venezuela, Ekvádor a Bolívie, právě teď vrávorají na pokraji občanské války.

Skutečný Che, jenž většinu života strávil jako Castrův centrální bankéř dohlížející na popravy, si zaslouží více pozornosti. Možná že když Soderberghův dvoudílný guevarovský velkofilm komerčně uspěje, budou jeho finanční podporovatelé chtít natočit pravdivější pokračování. Materiálu pro film „Che, utajený příběh“ rozhodně není nedostatek.

Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč