The World in Words
Od de Gaulla k Putinovi
Guy Sorman
|
|
|
|
PAŘÍŽ – Během událostí, jež byly v podstatě legálním státním převratem, generál Charles de Gaulle před padesáti lety uchvátil moc ve Francii. Pravda, generála oslovil a zvolil vrávoravý francouzský parlament. Nátlak francouzské armády a vzpoura v Alžírsku však nedávaly parlamentu mnoho na vybranou. Postonávající političtí vůdci francouzské republiky doufali, že de Gaulle dokáže ukončit alžírskou válku, a přesto zachovat Alžírsko francouzské. De Gaullův plán byl ale naprosto odlišný: chtěl přepsat ústavu a najít pro Francii novou „pátou republiku“.
Válka v Alžírsku byla pro de Gaulla jen dalším symptomem dysfunkčního státu, což byla analýza opřená o jeho vlastní zkušenosti z roku 1940, kdy francouzská vláda projevila neschopnost ubránit se vpádu Hitlerova Německa. Vyvarovat se porážky, domníval se de Gaulle, dokáže jedině silný lídr.
Ve svých pamětech de Gaulle uvádí, že po osvobození inklinoval k obnově monarchie. Na to ale nebylo připravené veřejné mínění a dědici francouzské koruny na úkol nestačili. Alternativou byl volený monarcha: ústava páté republiky, ratifikovaná právě tento týden před 50 lety, byla vystavěna právě kolem tohoto ústředního principu.
De Gaulle na čtvrté republice opovrhoval tím, čemu přezdíval „partajní režim“, v němž strany kladou své vlastní zájmy nad zájem národní. Ztělesňovat národní zájem může jedině král nebo volený vladař. De Gaulle byl pozoruhodný propagandista a přesvědčil Francouze, že čtvrtá republika je katastrofa – což je smyšlenka, která od té doby jako součást všeobecného mínění trvá.
De Gaullova vize vlády ale souzněla s názory mnoha Francouzů, především mnoha veřejně vystupujících intelektuálů. Demokracie Francouze okouzlovala zřídka. Filozofové, již byli duchovními otci revoluce roku 1789, neprahli po demokracii, nýbrž po osvícené despocii, po níž se mnozí Francouzi dodnes poohlížejí, když si volí prezidenta.
Z francouzské perspektivy se demokracie jeví příliš americká. Francouzi jsou tudíž ochotnější věřit spíš v kulturní rozmanitost národů než ve všeplatnost demokracie. To vysvětluje, proč mají francouzské vlády, levicové i pravicové, sklon podporovat despotismus v zemích, kde se zdá „přirozený“. Francouze nešokují despotové v arabských zemích, Číně ani Rusku.
Žádný francouzský prezident by skutečně nikdy nepomyslel na vývoz demokracie. Jak řekl bývalý prezident Jacques Chirac: zavádět v arabských zemích demokracii znamená pohrdat jejich kulturními odlišnostmi.
V souladu s de Gaullovým přáním je francouzský prezident obdařen pravomocemi, jež nemají v žádné jiné západní demokracii obdoby. Montesquieuova myšlenka oddělení vládních pravomocí ve Francii nehraje roli. Parlament je slabý, soudnictví má pod kontrolou exekutiva, média jsou držena pod dohledem a ústava nezaručuje svobodu slova.
Prezidentovy pravomoci jsou omezené jen náhodně, když se přihodí, že proti němu stojí většina v parlamentu: to se stalo jak socialistovi Françoisi Mitterrandovi, tak konzervativci Jacquesu Chirakovi. Oba byli nuceni jistou dobu „kohabitovat“ s nepřátelsky naladěným parlamentem. Vojenské a zahraniční záležitosti – jež francouzské právo považuje za prezidentovu „výhradní doménu“ – jsou vždy pod prezidentovou osobní kontrolou. Když však prezidenta i parlament ovládá tatáž strana – současná situace Nicolase Sarkozyho –, tato „výhradní doména“ prakticky nezná hranic.
Přes obrovskou koncentraci pravomocí v úřadu prezidenta anebo možná právě kvůli ní se páté republice nedaří lépe než demokratičtějším západním režimům. Francouzský státní rozpočet je chronicky špatně sestavován a hospodaří se schodky na úrovni Itálie. Mnohé grandiózní gaullistické projekty selhaly – od nadzvukového letadla Concorde po národní branži výpočetní techniky. Většina průmyslových odvětví spadajících do veřejného sektoru se pohybuje na hranici bankrotu, dokud je nespasí konkurence a privatizace.
Francouzští volení monarchové nemají mnoho důvodů k hrdosti na svůj údajně efektivní stát. Výjimkou může být armáda a diplomatické služby: po vzoru de Gaulla francouzští prezidenti armádu štědře financují. Gaullistická tradice se zachovala také u nezávislých diplomatických sborů, jež mají sklon k „nespojenectví se spojenci“ a často jsou považovány za věrolomné a arogantní.
Ostatně po většinu studené války se zdálo, že de Gaulle se chce vyhnout nutnosti přiklonit buď ke Spojeným státům, anebo k Sovětskému svazu. Valéry Giscard d’Estaing měl ze všech západních lídrů nejlepší vztahy s východoevropskými komunistickými předáky. Chirac se hlasitě stavěl proti válce v Iráku. Sarkozy dnes jedná více v souladu s USA, NATO a Evropskou unií, ale činí tak proto, že chce být světovým lídrem.
Skutečný problém páté republiky ale možná spočívá v jejím vlivu mimo Francii. Po de Gaullově vzoru se dnes volená monarchie či osvícený despotismus pokládá za legitimní alternativu k parlamentní demokracii či rozdělení moci ve stylu USA. Většina Latinské Ameriky, s výjimkou Brazílie a Chile, má volené monarchie, jakousi modernizovanou verzi starého caudillovského systému. Rusko se po krátkém pokusu o demokracii za Borise Jelcina obrátilo za Vladimíra Putina k jisté formě neosvíceného despotismu. Pořádá sice volby, ale spíše jako přikývnutí modernitě než proto, aby vyjadřovaly vůli lidu.
Tak jako Monu Lisu v Louvru lze naléhavou výzvu Velké francouzské revoluce k hledání všeobecných práv obdivovat pouze za neprůstřelným sklem a je rozhodně příliš drahocenná na to, abychom ji vyváželi.
Guy Sorman, francouzský filozof a ekonom, je autorem knihy Říše lží.
Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Guy Sorman or return to our home page.
|
|
