VARŠAVA: Před deseti lety, v září, jsem byl pověřen vytvořením první nekomunistické vlády v zemi, která stále ještě patřila do komunistického světa. Ještě existoval Sovětský svaz, a stejně tak i Varšavská smlouva, Rudá armáda stále ovládala základy po celém Polsku, a Solidarita jen před nedávnem vystoupila z podzemí a mnoho jejích vůdců se právě vracelo z vězení. Restaurace veřejného postavení Solidarity byla věru prazákladním momentem všeho, co pak mělo následovat.

Poté, co byl v roce 1981 zaveden výjimečný stav, začali polští představitelé s generálem Jaruzelskim v čele vyhlašovat, že oni byli ochotni dosáhnout se “společností” dohody. Byla to “jenom” Solidarita, proti které měli své námitky. Pro mě ovšem byla legalizace Solidarity otázkou zcela fundamentální; byl jsem pevně přesvědčen, že sféra svobody, kterou bychom byli schopni vládě vyrvat, by byla skutečná jen tehdy, kdyby byla zaštítěna a chráněna, ne malými skupinkami, ale mocným všespolečenským hnutím.

Když daly úřady najevo, že to myslí s legalizací Solidarity vážně, usoudil jsem, že je třeba začít s politickým vyjednáváním – později známým jako rozhovory u kulatého stolu. Ovšem stále, téměř do samého konce, jsem se obával, že nás úřady nějakým způsobem “přechytračí”, a osobně jsem nijak netoužil participovat v nových politických strukturách.

A tak jsem věřil, že sféra svobody, jenž nám byla při rozhovorech u kulatého stolu nabídnuta, bude muset dlouho, dlouho koexistovat s “jejich” sférou – tedy sférou Komunismu. Vstup do politických struktur daného režimu v sobě nesl riziko toho, že, po čase, bychom mohli být celým procesem "podvedeni”. A tak teprve tehdy, když bylo zřejmé, že to bude Solidarita, která do vlády vstoupí a převezme otěže moci, byl jsem ochoten přijmout naši novou historickou roli.

Kdosi kdysi srovnal mé postavení při formování první vlády Solidarity k vojákovi, jenž má za úkol vyčistit minové pole. Ale já nejen čistil minové pole, já se snažil na takto odzbrojeném území něco nového vystavět. Navíc, my jsme nechtěli pouze dát věci do pořádku, ale doslova změnit celé politické a hospodářské prostředí naší země. Polovičatá opatření byl rozhodně nefungovala; starý režim musel být od základů zreformován.

Rovněž jsme museli hodně vysvětlovat, Rusům, že chceme být přáteli, ale že od nynějška budou všechna rozhodnutí jen a jen na nás. V tomto smyslu jsem poslal zcela jasné stanovisko po svém emisarovi na sovětské Politbyro, jen dva dny po svém jmenování ministerským předsedou, a pak, později, jsem toto stanovisko ještě posílil během své první návštěvy Moskvy. A přestože reakce Moskvy na polské reformy všem tížily mysl, nebyla Moskva prvním cílem mých pracovních cest, jak požadoval rituál všech předchozích vlád. Moje první oficiální návštěva směřovala do Vatikánu.

Vskutku, ve výjimečných časech, jako byly tyto, hrají symboly velkou roli a mnohé z mých prvních činů coby premiéra byly plně anebo částečně symbolické povahy. Ten úplně první se stal dokonce ještě předtím, než jsem vytvořil svoji vládu, hned v zápětí, co jsem dorazil do svého úřadu v Kabinetu ministrů, jenž byl stále přeplněn výhradně úředníky starého režimu. Jak jsem vstupoval do té strašlivé budovy, cítil jsem, jakoby mi, společně s mými novými povinnostmi, celá spočívala na ramennou. Posadil jsem se za svůj nový pracovní stůl a řekl těm okolo: “Pokusme se dovolat papeži.” Nechtěl jsem získat žádné pokyny; jen jsem řekl: “Svatý otec by se za mne chtěl pomodlit.”

Mým druhým oficiálním aktem byla následující věc: vedle mého pracovního stolu byl jiný stůl s mnoha telefonními aparáty. Mezi nimi byla rovněž horká linka na stůl prvního tajemníka Polské komunistické strany. Požádal jsem, aby tuto linku neprodleně odpojili. “Bude-li si první tajemník Komunistické strany se mnou přát hovořit”, prohlásil jsem tehdy, “může mi zavolat normálním telefonem”. Bylo totiž třeba nové linie moci zcela jasně vymezit a ukázat, že Stát je na Straně nezávislý. Všichni úředníci, co byli kolem mě, se to museli naučit. A také chvíli trvalo, než pochopili, že se mohou sdružovat do své stranické organizace, ovšem jen mimo úřad, a že v Kabinetu ministrů už nebudou existovat žádné stranické “buňky”.

Tato symbolická gesta korespondovala se samým jádrem celého našeho politického programu. Ve svém inauguračním projevu jsem uvedl, že potřebujeme “udělat mezi námi a minulostí tlustou čáru, protože my nejsme zodpovědní za to, co jsme zdědili, ale jen a jen za to, co sami učiníme.”

Má slova byla později mými kritiky těmi nejbizardnějšími způsoby překroucena. Ale myšlenka mých projevů byla prostá. Chtěli jsme provést v zemi fundamentální změny, ale zamýšleli jsme je zavádět evoluční, mírovou cestou. Změny bez odplaty – což neznamenalo bez vnímání minulosti, jen bez odvety, msty. To bylo to, co jsem nazval “tlustou čarou” mezi minulostí a přítomností. Vždyť v Polsku tehdy žily více jak dva milióny členů Komunistické strany. A byl jsem to já, kdo jim musel říci, zda-li je demokratické Polsko rovněž jejich zemí, či stanou-li se druhořadými občany. Krom toho, celý administrativní aparát Státu, jenž nemohl být vyměněn za měsíc, musel sloužit novému Polsku. Komunisté kontrolovali ozbrojené síly, armádu, všechny orgány státu. Bývali mohli vyprovokovat útoky, cílené nejen proti mně, ale rovněž proti svým vlastním vůdcům, jež podepsali Dohody u kulatého stolu.

Po mnoha letech srážek, se vzpomínkami na výjimečný stav roku 1981, jež jsou v myslích mnoha Poláků stále čerstvé, se tak stala politika národního smíření klíčovým prvkem celého našeho programu. Demontáž komunismu znamenala, pro mne osobně, především demontáž komunistického režimu, resp. samotného systému. Tedy do té míry, do které byli jednotlivci shledáni vinni, kdy jsme na druhé straně věřili, že lidé osobně zodpovědní za zločiny, by měli být postaveni před soud a vláda, jenž je garantem nezávislosti soudů, do takových případů nemůže zasahovat. Podobně i morální zhodnocení minulosti – jenž bylo nepochybně velmi potřebné – bylo dle mého soudu především záležitostí široké veřejné diskuse, a ne jednoho vládního výnosu či nějakého zákona.

Vláda měla zodpovědnost za uskutečnění politických a hospodářských reforem, dalekosáhlých reforem – jež nutně vyžadovaly společenské usmíření. Stáli jsme před naprostými a totálně rozdílnými alternativami: buď zničit toto usmíření ve společnosti nějakými antikomunistickými hony na čarodějnice či zreformovat starý režim a pohnout se kupředu, k nové éře národního smíru a ekonomické prosperity. Zvolili jsme reformy.