Demokracie zbavuje lesku své hrdiny se stejnou jistotou, s níž revoluce požírají své děti. Pětadvacet let předáci Solidarity zosobňovali vlastnosti potřebné k vítězství v polském boji za demokracii: nepoddajnou odvahu tváří v tvář komunistickému leviatanovi a velkorysost a prozíravé odhodlání během předávání moci. Jednalo se o skvělé a vznešené vlastnosti, které dnes většině Poláků připadají naprosto zbytečné.

Právě takové je smutné poselství polských parlamentních voleb, jež proběhly před dvěma týdny, a nedělních nerozhodných prezidentských voleb (v nichž 23. října rozhodne volební souboj mezi Donaldem Tuskem a Lechem Kaczynským). Jistěže, naprosto zavrženi skončili komunisté-postkomunisté, již polské politice dominovali od roku 1989 – v parlamentních volbách levice získala stěží 11% hlasů. Odvržena však byla i stará garda Solidarity. Polsko prahne po něčem novém.

Nynější polské volby byly první, v nichž postkomunistická levice dopadla bezvýznamně. Postkomunisté vědí, že už dále nemohou žít z odkazu organizovanosti a disciplíny, a proto si zvolili bystrého a atraktivního lídra, jemuž je 34 let. Nemá nic společného s komunistickou érou a z významných postů propustil všechny dřívější členy Strany, ba bývalému ministerskému předsedovi Leszku Millerovi dokonce znemožnil působení v parlamentu.

To vše je nepochybně k dobru. Celkový zdravotní stav polské demokracie je ovšem jiná věc. Účast v parlamentních volbách dosáhla 40%, čímž se Polsko zařadilo těsně nad samotné dno volební účasti v demokratických státech světa a přibližně 25-30% pod evropský průměr.

Politická apatie odráží mnoho faktorů, z nichž ovšem dva vyčnívají. Jen několik dní před parlamentními volbami byli lidé dotázáni, zda doufají v lepší život. Ohromujících 60% dotázaných odpovědělo záporně. Lidé bez naděje k volbám nechodí.

Zadruhé, jednou z nezbytných podmínek fungující demokracie jsou dostatečně zřetelné politické programy jednotlivých stran. Situace v Polsku tomu ovšem neodpovídá. Stranické programy se měnily podle průzkumů veřejného mínění a ekonomické plány stran byly buď příliš komplikované, nebo popletené, takže si je voliči nedokázali přebrat. Oněch 40% občanů, kteří hlasovali, tak tedy učinili z emočních důvodů, nikoli jako projev jasné politické volby.

Mezi vůdčími politiky stran, jež drtivě zvítězily v parlamentních volbách – neoliberální Občanská platforma a konzervativně populistická strana Právo a spravedlnost –, jsou téměř všechny tváře známé už od roku 1989. Členové nové vlády, byť fyzicky nikterak staří, jsou tudíž politicky geriatričtí. Zdá se, že rozpor mezi Solidaritou a postkomunisty zakonzervoval polskou politiku a připravil ji o novou generaci lídrů, a tedy o nadšení.

Není překvapením, že nejodcizenější jsou mladí lidé. Když jsem se ptal svých studentů na Varšavské univerzitě, kolik jich hodlá jít k volbám, ruku zvedli jen dva. Ostatní se možná styděli dát najevo, že se o politiku zajímají, a ve skutečnosti volili, ale takových nemohlo být mnoho. Celá jedna generace dorostla v pokolení nepolitické, ba antipolitické, což do budoucna nevěští nic dobrého.

Nejvážnějšími problémy v Polsku jsou nezaměstnanost, která se pohybuje kolem 20% – což je nevyšší míra v EU –, a prohlubující se propast mezi bohatými a chudými. Vskutku, příjmová nerovnost je větší už jen v Rusku (a možná na Ukrajině). Přesto ani jedna z těchto otázek nebyla v kampani rázně vznesena. Hlavními tématy, jež obě vítězné strany zdůrazňovaly, byla komunistická minulost a korupce ve státní správě.

V obou případech jde o závažné věci, ale vzhledem k nezaměstnanosti a chudobě jsou to až druhotné problémy. Odhaduje se, že 30% polských dětí nemá dostatek potravy. Jsme v Evropě, takže hlady neumírají. Avšak to, že třetina dětí v členské zemi Evropské unie žije o jednom jídle denně, je důvod ke studu – a proto by také mělo jít o prvořadou politickou záležitost.

Je to tím podivnější, že vítězné strany, které se vyvinuly ze Solidarity, nadšeně prosazují její hodnoty, zejména „solidaritu“ s malým „s“. Jejich záměr je ale ryze účelový, neboť označit dnes někoho v Polsku za „liberála“ je hanlivější než nazvat jej „zkurvysynem“.

Vskutku, „liberálností“ v obou významech – ekonomické i morální – se pohrdá. Na liberály se pohlíží jako na upíry, kteří se snaží zajistit peníze sobě a svým kamarádíčkům. Je tedy pochopitelné, že oba přední prezidentští kandidáti, Donald Tusk i Lech Kaczynski, prchali co nejdál od „liberálních“ myšlenek.

Co však solidarita s malým „s“ znamená v praxi? To nikdo neví a Tusk ani Kaczynski to neříkají. Naznačili jen několik mlhavých představ státních intervencí ve prospěch chudých a potřebných.

Zánik postkomunismu v Polsku tedy přichází obestřen zklamáním. Na tom samozřejmě není nic zničujícího, ale polská politická zemdlelost se jednou může ukázat jako nebezpečná, a proto by se jí měli podrobně zabývat v ostatních demokraciích, starých i nových. Vždyť potíže s anomií, apatií a politickými šarádami nejsou ryze polské problémy, ale nemoci, jež čím dál častěji postihují demokracie všude na světě a naléhavě volají po obnovení důvěry ve strany a v politiku.